Jdi na obsah Jdi na menu
 


Klovla ho! (KVK) 10

9. 12. 2011

 

Kapitola osmá
Adrianin nový „ctitel“ Cholera

Kapitola osmá: Angorský králíšet v akci
 

„Takže… ehm… v 17.století povstali obři… a zase si sedli se slovy: „To je zase ona…“ … odneslo to jedno významné město… ééé…Konstantinopol? Ne? Tak ne… no prostě ti rozzlobení obři srovnali to městečko se zemí a zemřelo přes deset tisíc kouzelníků… vlastně ne, mudlů aaa… ehm… ten ministr obrany… teda kouzel, ale to může vyjít nastejno, poslal ty mohutný týpky do hor někam na Sibiř… ježíš ne… tam vlastně hory nejsou, tak to nejspíš budou Himaláje, ne?“ Ne.

Třída vyje bolestí smíchy a profesor Binns se na mě dívá jako na ztracený případ. A není sám. Copak ale můžu zato zlato, že jsem se to nenaučila, protože jsem celý včerejší večer přemýšlela, co zítra řeknu Dracovi, aby mi odpustil?
 

„Nevím, co vám mám dát, slečno Michalcová. Rána po hlavě by bodla. Přijatelné to rozhodně není. Máte známku mizernou a je to za M jako Makrela a očekávám, že se příště přihlásíte, aby jste si (ten Word opravdu někdy není na škodu, když něco podtrhne, tak tam možná bude chyba) to opravila. Pro vaši informaci, Konstantinopol ještě stojí, ale dnes je známa pod jménem Istanbul ačkoli v obou případech bohužel mužského rodu, díky příchodu nového národu a ujišťuji vás, že se přejmenovala ještě před povstáním bulharských obrů. (Dějepis v kostce, str. 2468) Běžte si sednout, nebo si to ještě rozmyslím. Tady je něco k rozmýšlení? Chce jít někdo dobrovolně k tabuli? Co třeba vy, Weasleyová? Pojďte mě potěšit.“ Přeskočila ročník? Sen ve snu, znáš to.
 

Sednu si zdrceně vedle Elizabeth a moje místo vystřídá bledá Ginny. Asi to taky moc neumí. Nebo se jí udělalo špatně z toho „potěšit“.
 

„To bylo vážně tak hrozný?“ zeptám se ji zoufale. A musíš se ptát?
 

„Ne, naopak, příjemné zpestření hodiny dějin čar a kouzel. Půjčila jsem si tvůj MP3 přehrávač a nahrála to zkoušení.“ Vytáhne z lavice můj stříbrný přístrojek a vypne nahrávání. Přístrojek udělá kchhhhrrchch a omdlí.
 

„Hele, nepotřebuji, aby se mi i tohle tady zbláznilo!“ I tohle... co ještě se ti zbláznilo?Ponožka, knížky, oko... zamračím se. „Víš, jak dopadl můj mobil!“ MP3 taky chytá signály z Marsu?
 

„Vím, vím, ale tohle odolává, třeba to má jinou sestavu dílů, kterému tohle prostředí nevadí. Nerada ti to říkám, bejby, ale digitální technika pořád zůstane digitální technikou... víš, ne, prostě NE MAGIÍ. Kouzlem to zesílíme a pustíme to v nebelvírské společenské místnosti. Tohle musí slyšet i ostatní.“ Na nic jiného celý život nečekali; protože obě dvě půjdete vzápětí do Azkabanu za porušení zákona o očarovávání mudlovských vynálezů.

Když konečně hodina skončí, vyčerpané jdeme do Velké síně se pořádně vycpat nacpat. Skoro dojídáme a vtom mi někdo drcne do zad, až heknu a rozkousané sousto vyletí o dva stoly dál (Guiness by se z toho zbláznil) nějakému maníkovi ze Zmijozelu přímo do jídla. To musela být vzdálenost, nechceš z toho udělat olympijský rekord? Honem uhnu očima, aby na mě nebylo poznat, odkud ta „nadílka“ přilétla. Otočí dvakrát hlavou doprava a doleva, pokrčí rameny a dál nerušeně jí. Mám co dělat, abych se nepozvracela. No comment! Držím se!! Ti Zmijozeláci jsou fakt divní. Jen doufám, že to Draco nedělá taky. Jako že si nechává předžvýkávat potravu od mámy Dračice? To víš, ještě je mládě. Pak si vzpomenu, že do mě někdo strčil. Nasadím zlověstný výraz v obličeji a pomalu se otočím. Překvapeně koukám, že všichni okolo jsou pokryti pavučinou, a pak se kouknu na hodinky a zjistím, že mezi akcí a mou reakcí uplynulo, hmm, tak pár tisíc let.
 

„Nazdar Hermy, co se děje? Nic, koupila jsem si Hermelín, zírej! Přišla jsem kvůli tobě o lahodné sousto!“ Které zblajzl někdo jiný.
 

„Tak to sorry vole, ale chtěla jsem ti něco říct. Kdybych do tebe nepraštila, tak se asi neprobereš. Říká ti něco famfrpál?“
 

„Co to je?“ zeptám se zvědavě. Hermiona zakoulí očima. Když už jsou kulaté, proč toho nevyužít, že? A po stole, a po podlaze...
 

„Fajn, to ti vysvětlím podrobně odpoledne. Hermiona? Jasně... Do kolejních týmu se vždycky vybírali studenti od druhého ročníku víc a víc a ještě víc, ale letos to posunuli úplně na nejspodnější hranici. Na bod mrazu. Byl vyhlášen konkurz na střelce a brankáře, nemáš zájem? Jsi přece vyjímečná!“ Řekni to víc nahlas, támhle v rohu to neslyšeli. Pořád ještě doufám ve zbloudilý, milosrdný Potlouk.
 

„To je fotbal?“ frknu znechuceně.
 

„Jsi vedle, takže uhni, procházím, je to speciální kouzelnický sport, při kterém se lítá na koštěti.“ Vyvede mě z omylu. Mě se rázem rozsvítí. Vivat! Až na tu gramatickou hrubku. Hlavně, že svítí, ne?
 

„No jasně!! Já si říkala, že ty smetáky nebudou na zametání. Je to dobrá hra?“
 

Šílíš? Nejlepší na světě! Nechceš se proslavit?“ Já nemusím, já už jsem slavná dost.
 

„No… možná. Kdy je ten konkurz?“ váhám.
 

„Příští sobotu dopoledne, v 11 hodin. Přijdeš?“
 

„Uf.“ Ulevím si. „ještě že ne odpoledne. Ta baba Umbridgeová mi na čtvrtou hodinu přišila školní trest, dokonce je to už můj druhý. A víš za co? Že jsem poněkolikáté odmítla číst její učebnici a četla si svoji od Lupina. No to je skandál, učitel řídí hodinu, běž si stěžovat! Trochu jsem ji podráždila nervy.“
 

„Trochu? My jsme ji pak měli, řádila jako tajfun. Vykládala něco o nějakých nesmyslech, že budeme mít předepsané učebnice a ať se neopovažujeme koupit jiné. Moje představa o nesmyslu vypadá trochu jinak... hádej třikrát, jak! Příště ji tak nedráždi. Přišli jsme o dvacet bodů. Hele, tak hnedka po vyučování v našem oblíbeném rohu nebelvírské věže, která je ovšem docela kulatá... jasný? V tom kulatým. Musíš o tom famfrpálu něco vědět, nevzdělanče.“
 

„Jasný.“ Zahučím. Zapínám MS vysavač. Jakmile Hermiona odejde otočím se na Elizabeth a čárka mi vypadne z oka.
 

„Zkusíš to taky?“
 

„Vždyť jsem na tom nikdy neseděla!“ vyděsí se Elita. Nevadí, jsi přece elita, budeš nejlepší!
 

„Já taky ne.“ Pokrčím rameny. „Jen to nezastírej, jseš určitě talent od přírody.“ Talent na co? Na zastírání.
 

„Dyť se tam totálně znemožníme!“ Ještě víc než doteď? Jdi do toho, E L I T O! Akta A.
 

„Neznemožníme, půjčíme si zítra košťata a Harryho a uvidíme.“ Za košťata galeon na hodinu, za Harryho dva, prosím! Drcnu do ní povzbudivě až jí vyletí z úst sousto a přistane na stěně a vrátím se ke svému jídlo. Marťaňština.
„Ještěže všechno vidíš jednoduše.“ Zabrblá Elis a zarochní se ve své bramborové kaši. A kaše celá zrudne. A tak se noří a noří, až je v kaši úplně celá.
 
„Já to nechápu…“ Opět bez komentáře! zazoufám si o pár hodin později v nebelvírské společenské místnosti, když nám Hermiona vysvětluje pravidla famfrpálu v tom rohu, který je kulatý.
 

„A co na tom nechápeš, proboha?“ Hermy se div nemodlí ke všem svatým Hermelínům.
 

„Chceš jako říct, že Zlatonka je za deset bodů a gól za sto padesát? Není to trochu divný?“ Co je na tom divnýho?
 

„To samozřejmě je divný, protože je to úplně obráceně.“ Povzdychne si nad moji nemožností.
 

„SLEČNO MICHALCOVÁ, POJĎTE K TABULI…“
Vyděšeně vytřeštím oči a otočím se. Celou nebelvírskou věží otřásá hlas profesora Binnse. Pak se podívám na Elizabeth.
 

„Není to, co si myslím, že ne?“
 

„Ehm… Fred a George, ti Weasleyovy dvojčata, co jsou ve skutečnosti hermafroditi a nemůžou se rozhodnout, jestli chtějí být muži, ženy nebo TA dvojčatA, ti jednou nepozorovatelně sebrali mptrojku a já ti to jaksi pozapomněla říct…“ ošívá se Elita a já rázem vstanu.
 

„Jdu radši nahoru, nechci to slyšet, stačilo mi to o dějinách. Čau. A pak jim ho zabav!“ Ale určitě až pak, počkej nejdřív, až se to přehraje nejmíň třikrát.
 

„TAK CO MI POVÍTE O POVSTÁNÍ OBRŮ VE VÝCHODNÍ EVROPĚ?“
 

Padnu na postel. Ale něco mě začne tlačit. A) polštář na obličej, b) hlaveň zbraně v zádech c) ruce na krku. Podrážděně se otočím a spatřím knihu neviditelnosti. Neviditelnou knihu neviditelnosti... Vezmu ji lhostejně do ruky. Stejně mi je na velký hov a dvě tečky. HOV . . Počkat… možná hov a TŘI tečky! třeba tam něco bude o Odpouzovačích. Horečně nalistuji tu inkriminovanou stránku… No jasně je to tady!   Kde, símtě? Ale že se ptám...
 

…v dobách středověku se vymýšlely kouzla, která by naučila žáky základních škol gramatiku, ale nějak se to nepovedlo účinkovala na Odpouzovače, neboli na ti ti ti, kteří jsou chránění měkkým i. Prostouvous z Frankburku z ČEHO? pro ně stvořil neviditelné kouzlo: Suissable. Bohužel Odpouzovači v této moderní době se už nevyskytují…

„Jo!“ vykřiknu vítězně a vstanu z postele. Nemusím dočítat, zbytek budou jistě samé nepodstatné informace, například jako protikouzlo. Vytáhnu rychle hůlku a bleskově předvedu kouzlo. Přece jenom u teoretickou stránku kouzla už mám zacvičenou. Cože ji má? No jako opici na vodítku, chápeš.
 

„Hustý.“ Okomentuji to, když se podívám do zrcadla. Samozřejmě se nevidím. A my tebe taky ne, volejte tři dny hurá a zbytek života se radujte! Hustý. Zrovna v té chvíli mě napadne, že bych si mohla odtáhnout Harryho a poprosit ho, aby nás ve Famfrpálu trochu zaučil. Na sto pro vím, že neodmítne. Hlavně, když tě neuvidí. A přece jenom, nepotřebuji, aby mě přitom někdo viděl. Školní časopis pro dívky se už na mě začíná zaměřovat. Škoda, že si tu pohromu povídku nepamatuji celou... Školní CO?
Sestoupím potichu dolů a rozhlédnu se kolem. Harry nikde není vidět.
 

„Ježíš marjá, to abych ho sháněla po celém hradu.“ Zakvílím tiše. No, stejně nemám co dělat, tak co. Nepozorovatelně CHÁCHÁ se protáhnu podobiznou ven (to se divím, že neprochází stěnama) a jdu po dlouhé chodbě ke schodištím. Už za těch pár dní se dokážu dostat do Velké síně bez toho, abych zabloudila. Docela úspěch. Docela. A na hodiny jdeme s Elitou davem, proto se snažím vstávat, co nejdřív, aby mohla provést všechny ranní potřeby, a že jich není málo. A jsou fakt velký. Při průchodu davem se to ztratí! Teď si vzpomínám, že mi dochází voňavka, jsem zvědavá, kde si ji seženu. Asi napíšu Ježíškovi našim…   A pak si vzpomenu, že na naše nevěřím!

Mezitím narazím do něčeho měkkého. FOOSA! Vzhlédnu vylekaně hlavu, kterou nesu v podpaží. Vzhlédnu hlavu? Jej, Harry. Jenže ten vytáhne hůlku a podezřívavě se otáčí kolem dokola. Je blbej? Copak mě nevidí? No jo, vlastně, nevidí. Jsem neviditelná. Sakriš, já ani neznám zaklínadlo na zrušení! Tak a teď kdo je tady ten blbec.
 

„Harry, to jsem já. Adriana. Zapomněla jsem, jak se to kouzlo bere zpět.“ To kouzlo na odstranění existence.
Jmenovaný vytáhne pobaveně obočí z kapsy a hůlku schová.
 

„Somedecrit.“ Prozradí a dívá se kolem dokola, kde se objevím.
Kouzlo zopakuji, ale podle Harryho pohledu poznám, že to nevyšlo. No nazdar, takže i na odeklínání jsou specializovaná zaklínadla pro náš vymřelý druh. No zas tak vymřelý bohužel není. Třeba se na konci dozvíme, že Adriana je jenom strašidlo. V Šestým smyslu to fungovalo. Jenže mu to samozřejmě říct nechci, tak to hodím do auta a odvezu ho do lesa, kde ho zakopu do země. u.
 

„No nic, skočím si za nějakým profesorem. Harry, prosím tě, nemohl by jsi achich ouvej mě a Elizabeth zaučit na koštěti? Chceme se přihlásit na ten konkurz. Teorii už od Hermiony umím. Třeba zítra odpoledne. Prosím.“
 

„Ty a famfrpál?“ vypraví ze sebe ohromený Harry. „Nedokážu si představit bárbínu ve sportu.“ Kdyby jen bárbínu... Kdyby jen ve sportu.
 

„To já taky nejsem. Jsem spíš vymřelý druh.“ Ujistím ho. „Tak pomůžeš mi?“
 

„Jo, jo.“ Přikývne. A pomyslí si: Radši s tím budu souhlasit, když ji nevidím, merlinví, kam by mě kopla.
 

„Hele, já musím letět. Před chvílí říkala, že to neumí! Dík za pomoc, kamaráde. Však já ostatním vytřu zrak.“ Už teď se bojíme...

„Věřím, věřím.“ Ušklíbne se Harry a jde dolů do Velké síně. Já se zase vrátím do ložnice, abych mohla zase vypadat normálně. Když jsi nevypadala vůbec, bylo to lepší. Jak to myslí – ZASE?! A pak už rovnou vlezu do postele, Kratiknot měl pravdu, fakt toho dneska na mě bylo dost. A zítra mě čeká trénink a hlavně večer setkání s Dracem Malfoyem. Tak náročný den, proboha, co budu dělat, až dostanu domácí úkoly?!
 
„Adriano…“
Zamračím se ve spánku.
Adriano Michalcová, probuď se má vyvolená. Tady BUBÁK!“ Ovšem opět bez čárky, takže to nepla!

 

Otevřu prudce oči. Už mám těch debilních snů po krk. Jdu se raději napít. Doporučuju louh. Jenže když konečně rozostřím oči, tohle doma nezkoušejte, Adri normálně spí zaostřena, na rozdíl od nás rozostřených, zjistím, že nejsem ve své posteli. A na konci černé chladné místnosti někdo stojí. Kdepak má asi konec můj pokojík... Bleskově se přitisknu ke zdi a vyděšeně koukám doprava a doleva. Doprava a doleva, protože ta neznámá postava je přímo před tebou – jaaasně, chápu. Tohle určitě nejsou Bradavice! Jak to poznala? Je tam tma a někdo tam stojí. Určitě NE Bradavice.

 

„Adriano, konečně jsi tady.“
 

„Kdo – kdo jste?“ vykvíknu a přitáhnu si deku blíž k sobě. Podle zvuku tlumených kroků pochopím, že jde ke mně. Vystrašeně polknu.
Ty jeho červené oči! Už jsem je někde viděla! Ach bože! Angorský králíček!!!
 

„Ale to ty přece víš, Adriano.“ Sedne si na okraj mé postele černovlasý chlapec asi odhadem sedmnácti let s dokonalým obličejíkem. To ve mně vyvolá nesmírný strach, ale dál se posunout nemůžu, tak ho jenom vyděšeně pozoruji. Nechtěj vědět, co to vyvolalo ve mně... jo, je to cítit až na sever.
 

„Lord Voldemort.“ Odpovím si nahlas. Není to otázka, jen pouhé konstatování faktu. Tuhle větu bych zkopírovala a přilepila ji Adriance na čelo.
 

„Ale nevíš, proč jsi tady, že? Brumbál ti to neřekl.“
 

„Co mi měl neříct?“ zeptám se opatrně. „Co mám s tebou společného?“ Krom... no, nechme toho.
 

„Všechno.“ Deku, kterou úzkostlivě držím, mi pomalu vezme. Mám na sobě jenom krátkou košilku, takže se roztřesu zimou. Vlastně ne jenom chladem. Hezké, umíš jednu věc pojmenovat dvěma slovama. Význam věty ovšem opět nějak utrpěl, takže zase smůůůůůlaaaaa!
 

„Co po mě chceš?“ vyhrknu zoufale, ale jak tak vidím, ptát se ani nemusím. No fuuuuuj. Kam to koukáš?! Jedovatě červené oči mu planou chtíčem. On mě snad chce znásilnit? Doufala jsem, že zabít. Ty by jsi snad od Voldyho čekala nějaké zabíjení? Od Toho, který chce ovládnout svět znásilněním?


 

„Chceš to vědět? Tebe.“ Políbí mě surově. Wow, ten to umí! Wow, ona na nic jinýho fakt nemyslí! Ale když mi roztrhne u výstřihu košilku, doopravdy se vyděsím. Tohle nechci!!!
 

„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“
Vyskočím z postele a spadnu... a padám... a padám... ŽUCH. Třesu se po celém těle. Ulehčeně si oddechnu. Tohle je můj pokoj v nebelvírské věži. Určitě, protože tam není tma a nkdo tam nestojí. Byl to jenom pitomý sen. Ovšem celá ložnice se probudí.
 

„Co se děje?“
 

„Kdo to tu křičel?“
 

„Debilové, je sobota!“ Tak! HAHA!
 

„Adri?“ přiběhne ke mně Elizabeth. Přejede mě pohledem. Bolelo to? Mě nedávno málem přejel Anděl. „Proboha, co se ti stalo?“ Přejel mě anděl.
 

„Co?“ hlesnu.
 

„Proč máš roztrhlou košili? Cos vyváděla? Ježíš, neptej se, neptej se! Neměla jsi trochu divoké spaní?“ Proč se pořád ptáš!?
Oči mi sklouznou na hrudník a podlomí se mi kolena. Ona má vážně pravdu. Jen tak-tak tik-tak BUM-BUM se doplazím do své postele. Ostatní holky zase rychle usnou. Jen tak, lusknutím prstu, a všechny pěkně naráz.
 

„Tak co se stalo?“ naléhá na mě Elis.
 

„Vlastně… nic. Blbá noční můra. To jsem si asi udělala sama, mám moc ostré nehty.“ Škrábeš se hodně v p... ? Snažím se přesvědčit Elitu a sama sebe.
 

„A o čem to bylo?“
 

„O Voldemortovi, chtěl se semnou vyspat.“ Zašeptám. :DDD


„Tak to musela být noční můra.“ Uzná.
„Nemyslíš-nemyslíš, že se to mohlo stát doopravdy?“ kníknu nejistě. Leda ve snu... který je ve snu, který je ve snu... víš, jak to chodí.


„Ne, to určitě nemohlo. To je v Bradavicích naprosto nemožné a navíc by jsi to nestihla za tak krátkou dobu.“ Číst dál, nebo jít do školy? Hmmmmm... Co by nestihla za tak krátkou dobu? Co je nemožné v Bradavicích? Mít sen o Voldemortovi?
Uleví se mi. Asi do školy, tam je víc bezpečno.
„Teda, ale bylo to jak v reálu, Elis. Kolik je hodin?“
Kamarádka se podívá na hodinky.
„Tři ráno. Jdi ještě spát.“
„Já se ale bojím!“
„Byl to jenom sen, Adriano. Nic víc!“
„Já vím.“ Vzdychnu a znovu se zabalím do deky. Ale usnout nedokážu.
 
„Elito, co si mám vzít na sebe?“ stojím bezradně před mojí skříní plnou oblečení. Právě odbyla sedmá hodina a za šedesát minut mám schůzku s mojí láskou. Budu hádat, s kterou... zájmena to asi nebudou, že?

Jestli chcete vědět, jaký byl trénink, tak jo, bylo skvělej. Až se Harry divilo. Ani Elizabetho nebyla špatná, ale mě to šlo hnedo. Trochu jsem se už s tou jedinečností smířilao. Všechno zlé, je taky k něčemu dobrému. Řekneme si to u státnic z jazykovědy. Doufám, že tam, Adri, přijdeš zrovna ve chvíli, kdy si zkoušející nabrousí jazyk a své moc ostré nehty.
 

„Něco hezkého, ale ne moc sexy. Aby si o tobě nemyslel, že si ta děvka, za kterou tě považuje. Tipuju to na bokovky a tu potiskanou po-co? bleděmodrou mikinu.“ Vytáhne mi ze skříně jmenované oblečení. Ty taky dáváš oblečení jména? A já myslela, že jsem sama...
 

„Dám na tebe.“ Začnu se převlékat.
 

„Máš strach?“ otázá se mě po dlouhé chvíli.
 

„Mám.“ Připustím. „hroznej. Víš, na světě mě jen drží naděje. Já bez něj nedokážu žít!“ Bez gramatiky se člověk taky moc daleko nedostane. Určitě ne přes nás.
 

„To neříkej a přijde tam.“ Když to ale řekneš, nepřijde, takže... smůůůla! Obejme mě, když už jsem tak nějak připravená. „Opatruj se a držím palečky.“ Doufám, že je máš potiskané, jinak se s tebou nebudu bavit!
 

„Jasně, díky. Tak já půjdu dřív, kdybych náhodou trochu zabloudila, ať tam přijdu včas. Nemůžu si dovolit přijít pozdě.“
 

„Sluší ti to, Adriano.“ S tou potiskanou hlavou.
 

„Ahoj.“
 

Tak jo, jdeme na to. Zhluboka se nadechnu a pod rouškou neviditelnosti (neviditelnost má roušku zřejmě, aby se něčím nenakazila, ale pššš, je to tajné) proklouznu skrz Buclatou dámu. Cítím, jak se mi třesou nohy. Mám pocit, jako bych šla k maturitě, jenže tohle je tisíckrát důležitější. Tady jde vážně všechna sranda pryč. To jo, to máš pravdu. Viděla jsem ji, jak mizí za rohem. Tak jo, neboj se, všechno dobře dopadne, sevřeš ho v náruči a budeš se s ním milovat až do rána. Pouhá představa mě nutí jít rychleji. A určitě na to nemá vliv ten bič, kterým ti mávám za zády?
 

U knihovny se zastavím a odčaruji se pryč. Zatím nikde není, tak se s povzdychem opřu o chladnou zeď a v duchu se modlím ke všem svatým, ať přijde, ať přijde! A ať přinese učebnici gramatiky, učebnici gramatiky!!!
Chodbou se rozlehne zvuk klapajících bot. Okamžitě zpozorním, ale nikoho nevidím. Pak to utichne. Zmateně se rozhlížím, dokonce se podívám do vedlejších chodeb, ale nikdo nikde viditelný. Zato neviditelných tam byla spousta.
 

„Draco?“ zkusím to. Žádná odezva. Ještě jednou zavolám jeho jméno. Nic. Že by už tam byl? Vystartuji z postranní chodby, ovšem tam na mě čekají jen dveře do knihovny. „Čus!“ BANG, „AU!“, BÁC, UMŘ!
Když se vrátím na to místo, kde jsem před chvíli byla, všimnu si na zemi bílého papírku, který tam ještě nebyl. Něco jako Schrodingerova kočka, víte: byl tam... ale ještě tam nebyl. S neblahým tušením ho zvednu a rozložím. Obsah jedné věty mi podlomí kolena.
 
Já ale nejsem bůh

Tak teď kecáš!
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Hahahahahaha... a máš to.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Je někde pokračování?

(Rela, 21. 4. 2019 17:35)

Nevíte někdo, jestli je někde ta povídka celá? Koukala jsem, že jí autorka z internetu stáhla a chtěla bych to dočíst.

ANO!

(Lendaber, 11. 6. 2012 19:26)

Život konečně dostává nový, zvrácený a zcela ženiální smysl : D

jeeej :))

(Lorelai, 16. 3. 2012 14:02)

ach, vianoce v marci... ako mi chýbalo KVK :D FOOSY, kaktus, pánev a všetky ostatné milé veci :D

Re: jeeej :))

(Smrťušenka, 14. 5. 2012 21:47)

Ha! Santavinar! :D

*THUMBS UP*

(Incubuss, 4. 2. 2012 12:33)

Jen co mi zkončí zkouškový :D už se nemůžu dočkat :)

Re: *THUMBS UP*

(Smrťuška, 14. 5. 2012 21:46)

Tak doufám, že se zadařilo a "odměna" byla zasloužená. :-)

:)

(JAA, 20. 12. 2011 21:17)

Dokonaléé! *zomrel od smiechu*

Re: :)

(Smrťuš, 14. 5. 2012 21:44)

Děkujeme!:)

Sakra

(Veve, 10. 12. 2011 17:27)

Teď koukám na ty dvě "jinak" pod sebou a vypadá to blbě a já se cítím jako dement:D Zasloužila bych za trest zavřít do modré policejní budky:D

Sakra, on tady musí být i nadpis! Tak proto se to nechtělo odeslat!:D

(Veve, 10. 12. 2011 17:26)

Uííí, Vinar žije! Vánoce jsou tady o dva týdny dřív!
Jinak jsem se vážně bavila. Ach jo, tohle mi tak chybělo!:o)
Jinak úchvatné bylo, že famfrpál jí vysvětlovala zrovna Hermiona:D

vrtjhnkdfjgvh!!

(Lejdynka, 9. 12. 2011 22:56)

Uááááááá!
Děkuju děkuju děkuju, tohle jsem potřebovala :D
Angorský králíček je FOOSA!
Adriana je kráva.
Já nemám mozek.
Hlavně že Hermiona umí hrát famfrpál :D
Jen tak mmch, ta pointa - ten papírek a ten nápis - se mi líbí. Ale opravdu se mi to líbí. To totiž JE záblesk originality. A dobře a soudně udělal, hlavně.

Re: vrtjhnkdfjgvh!!

(Smrťuš, 10. 12. 2011 1:16)

Děkujemeee! (komentík, komentík, máme komentík, HAHÁ! *hystery*)
Ono tam na první pohled záblesky nápadů bývají. Jen se obávám, že právě tyto momenty při bližším zkoumání odhaleny budou jako klišé. To s tím papírem je starý filmový trik, třeba..
A ODPOUZOVAČ TO VŠECHNO STEJNĚ ZATRATIL UŽ NA ZAČÁTKU!!! *hystery2*