Vinar a.s.

 Kapitola třetí

Ať žijou obchody a…mrtvoly, problémy s pohřby a nekonečné vyřizování účtů v pohřebních ústavech!!

„Kam se chystáš, prosím tě?“ Spát… Jo, asi tak nějak.

Bleskově.cz se narovnám od rozdělaného kufru a neúspěšně se ho snažím zase nenápadně složit dohromady skrýt. Když vidím, že to máti stejně neujde, naježím ostny, abych vypadala důležitěji.

„Mami, víš…“ podívám se nervózně na hodinky. Draco už by tu každou chvíli měl být, takže… jen to zdržuj! Jen to ne!

„Co-co tu vlastně děláš?“ zatvářím se káravě. Nemám ráda tyhle neohlášené vpády do mého pokoje. To ti to mají posílat sovou? Audienci, prosím!

„Chtěla jsem ti oznámit, že jdu s přáteli ven a nevím, kdy přijdu. Pokud vůbec... Marie vám udělá oběd, jasné?“ odpoví mamka a stále pokukuje po mém zavazadle. „Kurňa, jsem si zrovna chtěla pořídit ten samý!“

„Jo.“ Přikývnu a úpěnlivě se modlím, aby už konečně vypadla. Souhlas!!!

„Tak co má znamenat ta věc za tvými zády?“ zeptá se přímo máti se zdviženým kulometem. obočím. Nic, jen pánev… KAmen.

„Ten-ten kufr?“ ukážu na něj. Ještě minutu!!! Teď to nesmí vědět!!

„Ano tenhle.“ Přikývne netrpělivě.

„No… mami, já-já si vzala tenhle ku-kufr, otevřela ho a… ono mě to praštilo!“ natahuji to, jak galoše se dá.

„A co s ním děláš?“ zamračí se mamka. Pokouším se ho prohodit zdí, nevidíš?

„Vzala jsem ze skříně pár věcí, úhledně je složila, víš, aby se mi nezmačkaly, a opatrně je položila do něj, ale tak, aby se mi tam vešly i jiné věci…“

„Děláš si ze mě kaktus? hlupáka, nebo co?“ matince už hraju na nervy. Dirigent znuděně klepá taktovkou o stojan na noty... Jenom půl minuty!

„Ne, mami, to bych si nedovolila, Tak to ráda slyším, jinak bych ti musela nafackovat! chtěla si vědět, co s tím kufrem dělám, tak zjednodušeně řečeno si balím věci.“ Vysypu to rychle z kapes a stále koutkem oka sleduji, jak se bílý prášek snáší k zemi ručičky od hodinek.

„Proč si je balíš?“ založí si ru(kou)ce knížku v bok.

„No… protože jedu pryč.“ Mluvím, co nejpomaleji. Brownův pohyb v mém okolí pomalu ustává...

„A můžeš mi říct, kam? Koukni se z okna na naše ksichty a pochopíš! Že ses nezmínila!“ nechápe máti a nahlíží do kufru, co si to s sebou vůbec beru. Těch ostnů, jů! Hele, ale tenhleten má skvělou barvu, já jí ho asi nenápadně šlohnu...

„Já-já to totiž do dneška nevěděla.“ Vymlouvám se. Najednou se ozve menší atomovka rána a vedle mě se zhmotní Draco. No konečně!!! Mamka poděšeně vytřeští oči a ustoupí o krok vzad. Zahajuji útok první linie pánví! VPŘEEED! Ten bleskově.cz obhlédne situaci a hned mu dojde, že ten ob(d)chod nebude zas tak snadný. Mafie čeká za rohem, jsou speciálně vyzbrojení vlastním skleníkem.

„Kdo-kdo jste? Jak-jak jste se sem dostal?“ nevychází s údivu. Přišel? Zív. Nebýt v tak prekérní situaci, docela bych se bavila. A to říkáš mě, která neví, jestli má hlavou rozmlátit kompjútr, nebo zemřít na akutní záchvat smíchu? Draco se na mě podívá. Pohled je jasný. Jsem kaktus! Ona o tom neví? Nepatrně zavrtím hlavou, takže se mi pár ostnů zabodne do zdi. Blonďák mě pevně obejme kolem pasu.

„Mami, prosím tě, hlavně nešil, tohle je můj kluk, jmenuje se Draco Malfoy a chystám se s ním odejít do jeho školy. Případné otázky za mě odpoví můj tiskový mluvčí, nyní sedící u počítače a mastí tu novou hru, kterou jsem ráno nainstalovala.“ Hele, já úplně čumím... ono to dokázalo vyplodit v jehelníčku větu, která z první půlky vypadá originálně a vtipně!

„Lucinka?“ přeskočí ji hlas a zbaběle utíká dál.

„Jo, ona.“ Přitakám. „mami, vrátím se až o Vánocích, možnost, jak se semnou spojit se taky dozvíš od ní. Nemám moc času, že miláčku?“ usměju se na něj. Lidi, pojďte mi někdo zavřít hubu...

„A to jsi prostě chtěla zmizet jen tak? Bez toho, abys mi něco neřekla?“ Snad řekla, ne? Jo, ale jen proto, že ji matinka nachytala. vrtí nevěřícně hlavou. Svěsím provinile hlavu. Kde je kat?

„Myslela jsem, že to bude tak lepší. Máš snad něco proti?“

„Ani ne, myšlenka, že se tě na tak dlouho zbavím, mě moc láká…“ Ježíš, to je hovadina! Jsi génius. zamyslí se máti a Draco se na mě šokovaně podívá. No jo, o poměrech v naší rodině nic neví… Tak jen symbolicky zakroutím očima, aby pochopil, že je to úplně normální a není to poprvé. Jo, věkové hranice jsou zpátečnické. „Tak jo, máš můj souhlas. S tátou se asi nerozloučíš, že?“ zavrtím hlavou. „tak já mu to vyřídím sama, tak se měj.“ Čumím na to jak puk…. Ze mě, Génia Abstinenta, se asi brzo stane alkoholik.

„Ahoj.“ Rozloučím se a za chvilinku za mamkou zapadnou dveře. A následovně celý barák… To byl prosím můj tank! Machr, co?

„To jsem nevěděl, jak s mamkou vycházíte.“ Otočí si mě čelem k sobě. Bezva póza, tahle zůstaňte, ušetřím za munici...

„Já si už zvykla.“ Mávnu rukou. „a teď mě musíš pustit, ještě nemám dobaleno.“ Zajímalo by mě, kam chce nacpat ten skleník.

„Nebude to zadarmo.“

„Co za to chceš?“ zeptám se, i když už dopředu znám odpověď.

„Sladký polibek od sladké holčičky.“ Kup si panenku Barbie. Šeptne a nakloní se trochu níž ke mně. Autorka asi nikdy neviděla horor, jinak by věděla, jak ho správně napsat.

„Ráda.“ dýchnu mu na nos No to si snad děláš legraci... :D a vášnivě ho políbím. Jinak to s ním snad ani neumím. Draco si mě přitáhne ještě blíž a začíná být dost náruživý, až ho musím umravňovat. TY???? :DDD

„Hej, řekls jen polibek, nic víc.“

Ten se zaxichtí a pustí mě do propasti. Já si jdu dobalit věci. A pak zamést stopy a nenápadně zmizet do Argentiny. Tam se jí bude určitě líbit!

„Hele, nech toho, sám jsi říkal, že máme málo času.“ Usměju se, když dovnitř vkládám poslední tričko.

„Jo a taky, že si máš vzít málo oblečení.“ Ukáže na můj kufr plný po okraj.

„Na kouzelnický věci mám druhej.“ Pokývám směrem k dalšímu zavazadlu u postele. Draco jen nevěřícně kroutí hlavou. To já taky, chtěla bych vidět, jak se s tím bude tahat. A hlavně kdo, neumím si totiž představit, že by kluk dobrovolně a nadšeně nabídl své svaly.

„Nač potřebuješ tolik mudlovského oblečení?“

„Neříkej, že budeme muset chodit jenom v těch strašných hábitech.“ Zamračím se. Neboj, pro tebe mám pytel. Igelitový... černý.

„Na vyučovací hodiny budeš muset chodit, ale jinak…se klidně můžeš plazit.“ Obrazů je tam dost.

„Tak je vše v pořádku.“ Přeruším ho s obrovským úsměvem. Od ucha k uchu… ano, jsem morbidní, já vím. On jen zavře předtím otevřenou pusu a znovu zakroutí hlavou o 360 stupňů. Já si taky pořídila závity... je to výhodné!

„To je jedna z věcí, co na ženských nechápu.“ …ale pomalu se ze mě stává morbidní Bůh. To rozdejcháš!

„A nikdy nepochopíš.“ Tohle bych dala do Ktusatera přikázání. Dodám a s obrovským úsilím se snažím neobživnout zavřu kufr.

„Vešlo se ti tam všechno?“ zeptá se mě sarkasticky Draco. Vidíš ty tři další za dveřmi?

„Vzala jsem si jen to nejpotřebnější.“ Pokrčím rameny. „ale kosmetiku si musím dát do toho druhého.“ Začínám psát výhružný dopis autorce a sháním si snipera. Já se toho ujmu! Na táboře jsem ve střelbě vzduchovkou byla nejlepší z oddílu!

Blonďák už to nevydrží a praští ji pánví vyprskne smíchy.

„No co je?“ vrazím mu taky jednu do nosu ruce v bok.

„Radši nic.“ Mávne pánví rukou. „kde tu máte záchody? Než si tam hodíš šavli... je to dost akutní, pomoc! ty srajdy, tak bych si chtěl hodit šavli odskočit.“ Já to předem nečetla:D Já vím

„Hned vedle mého pokoje napravo.“ Poradím mu a jakmile jsem sama, hodím si všechna líčidla, krémy, šampóny, gely a dalších tisíc věcí do pěti hygienických taštiček. Mám dříve sbaleno, než se tu objeví.

„Konečně sbaleno?“ povytáhne obočí Draco.

„Nech si tu ironii, sím tě.“ Lípnu ho na pusu. Lidsky mluvit, sím tě! TUHLE ironii si taky nech... „No a co teď? Jak se dostaneme na tu Příčnici?“ „Ty snadno, stačí tě jen trochu nakopnout.“

„Příčnou ulici.“ Opraví mě. „přemístíme se tam.“ Ono se ve dvanácti/patnácti už může přemisťovat? Stejně legálně jako ve čtrnácti/šestnácti.

„Ale jak se tam přemístíme?“ nechápu. To není novinka.

„Prostě se mě chytneš za ruku a za okamžik budeme na místě. Moc nad tím nemudruj. Vím, že to neumíš. Nejprve ti pošlu zavazadla do hotelu Kouzlo lásky.“ Makrelo, morbidní sice jsi, ale oproti autorce nemáš šanci! Mávne hůlkou a oba kufry v mžiku zmizí. Toť vše k názvu… teď jen všichni doufejme, že to nebudou víc rozebírat. Si věříš. A silně.

„Ty si moje největší kouzlo.“ Šeptnu požitkářsky, když se oba zase políbíme. Hm…tak zase nic. Řidič tanku zvrací přes dělo. Kamiony zdrhají...

„Miluju tě.“ Poví mi na oplátkou Draco. „nikdy jsem nikoho nemiloval, jen tebe. A sebe, ale to je teď vedlejší.“ A zpod stolu se zvedne kostra ruky a automaticky začne mlátit myší do klávesnice...

„Já vím, brouku Pytlíku. Ale už pojďme, moc se tam těším.“ Bez výzvy se ho pevně chytím za ruce a zadívám do jeho očí.

Najednou si celá polekaná uvědomím, že celý pokoj se rozostřuje a rozmazává se. Ach jo, pomyslím si, zase mě někdo přetáhl pánví. Chci se blonďáčka zeptat, co to má znamenat, ale nemůžu mluvit a pomalu ani dýchat. Neboj, ještě chvíli a budeš to mít za sebou. Je to rychlé, věř mi, já to zažila taky. Když už si myslím, a záchvat... že se udusím, barvy kolem nás dostanou normální podobu a já si uvědomím, že stojíme ve větší místnosti plné divných lidí, kteří mizí a objevují se. Asi nějaká přemísťárna. A druhej... Cožetojezakaktusárnu?

„Vítej, Adriano, v kouzelnickém světě.“ Hele, vidím čárky! Tak teď mi autorka zkazila rekord ve výtlemu! Políbí mě něžně a pak moji maličkost Jehelníček První, těší mě, táhne směrem k východu. Zvláštní, kolik krávovin je tahle maličkost schopná vyplodit.

„To je nádhera.“ Rozplývám se nad maličkými obchůdky, spoustu těch lidí a malých dětí. Pedofilko. „kam půjdeme nejprve?“ Do školky asi ne…

„Do Gringottovy banky.“ Ukáže na největší bílou pokřivenou budovu (v originále není zmínka o pokřivené budově, to má autorka z filmu) dalece převyšující ostatní domečky široko daleko. „musíš to vytunelovat… tady máš lopatu si vybrat peníze.“

„Myslíš, že mám něco na účtě?“ zatvářím se ustaraně. Účet… jasně. U mě teda jeden má...

„Určitě.“ Těší mě. „ty z tak zazaobané Hi? To má být parodie na HE? rodiny…“

„O to nejde. Viděls moji máti.“ Zašpendlím zrak do země. Spínáčky naštvaně odkráčely. Jehelníček je celý šťastný, že se zbavil dalších nájemníků.

„Buď free, vždy se dá vše vyřešit.“ Jo, buď free, klidně tě naučím létat, chceš? Nechápu, jak s tímhle krédem mohla autorka napsat Klovla ho!. Vždyť to je jeden velký mindrák!

„Ty a lehkomyslnej? Odkdy prosím tě?“ Kdo tu mluví o lehkomyslnosti? Je tu někdo takový? Bonzačko!

„Od té doby, co jsem tě poprvé uviděl je mi kromě tebe všechno jedno.“ Ani těch pět kufrů už mě tolik neirituje. Podívá se na mě s milým úsměvem.

„Teda, ještě se začnu červenat.“ Chceš pěstí? Díky ktusce jsem právě vymyslela novou zákeřnou metodu použití pánve... je libo smažený kaktus? Rozzářím se nadšeně, když vkročíme dovnitř. Tam to vypadá poměrně stejně jako v normální mudlovské bance až na to, že se neliší akorát v tom, že každá budova musí mít svůj vchod… doporučuji ti vyměnit si vietnamšunty její zaměstnavatele. Překvapí mě malí mužíčci, kteří se moc přívětivě netváří. Že by opravdoví skřeti? Ne, to jen Legolas se zase nudil.

„Myslel jsem, že jsi na takové lichotky zvyklá.“ Odpoví mi Draco a vede nás k tomu největšímu skřetovi.

„Ano, ale ne od kluka, kterého miluju.“ To je asi tak stejně dojemný, jako loupání cibule. Po hladové myši už mě nic nepřekvapí. Stisknu ho ještě více v pase na důkaz mých slov.

„Teď se snad začnu červenat já.“ Řekne zjevně potěšený blonďáček. Červená ti neladí k pleti. Taky by měl být. Nikomu jsem tyto dvě magická slůvka podle mě jich bylo sedm nikdy neřekla, jen ať si toho váží. Ale neměly by se říkat moc často, pak ztratí tu pravou mystičnost. Jo, hlavně kvůli tomu, že pak se nemůže ktuska cítit ukřivděně a zrazeně, že jí ten její nedoceňuje.

Mezitím dorazíme před vyvýšený stůl, za kterým si hoví ošklivé stvoření s diamantovými brýlemi na nose. Cožeto?

„Dobrý den.“ Pozdraví slušně Draco. Tím na sebe stáhne všechno, co bylo na stole… to byl fičák. Já jdu smažit! jeho pozornost.

„Ano?“ vyčkávavě se zeptá skřet. Slova se ujmu já, dokážu si své záležitosti obstarat sama. Stačí pohodit svým sexy ostnem… ...mám použít olivový nebo rostlinný olej? Mě je to jedno, já už mrtvá jsem.

„Chtěla bych si svoje mudlovské peníze proměnit za kouzelnické.“ Sdělím svůj požadavek. Jaké peníze?

„Vaše jméno?“ zahuhlá a vezme si do ruky takový divný menší přístroj, který mi jen velmi vlažně připomíná notebook. Tohle bylo v originále? Ne, ale autorka se snaží. – chceš tam cibuli? NE!!!!

„Adriana Michalcová.“ Představím se s menšími obavy. Ta obav… pomalu se dostávám k fázi STOP ABSTINECI. Tak dobře, olej vynecháme, usmažím ji na víně. Jestli tam nic nebudu mít, tak…

„Ano.“ Dívá se skřetí ředitel do toho přístroje a trochu na něj zaklepe. Ten se začne vrtět. „Kolik peněz?“

„Skoro všechno.“ Málem nahlas vydechnu úlevou. To tam má jako účet????? Pojď to radši míchat... prská to ostny, tak bacha!

„Hotovo, máte klíč, slečno Michalcová?“ zašklebí se na mě nepěkně. „Ne, ale mám lopatu.“

„Klíč?“ opakuji zaraženě.

„Ano, k vašemu trezoru.“ Vysvětlí mi trochu rozladěný skřet. Dirigent Kaktusboru zuřivě okusuje taktovku.

„Počkejte!“ zasáhne najednou Draco cíl (tedy mě) a vyhrabe z hábitu malý stříbrný klíček. Ty hrábě chci zpátky ještě letos! Pak ho položí na jeho vyvýšený stůl se slovy. „Tady je, dal mi ho osobně profesor Albus Brumbál.“ To ho určitě zajímalo…

„Chcete si vybrat nějaké peníze, že?“ „Jo… hlavně z vedlejších trezorů.“ malý plechový notebook zmizí a ředitel banky Co? se chopí pavího pera, namočí jej do kalamáře a vyčkávavě se na mě podívá. Já proti své vůli se musím posměšně ušklíbnout. No, k jídlu to asi nebude... trochu se to seškvařilo... Koukej! A já že neumím vařit. Ale já smažila:-) Tak ani normální propisky nevedou! Techniku nebereme. To je fakt hrůza, kam tenhle svět spěje. Jako by byl minimálně o dvě století pozadu. Duševně jo. Jsem ohromně zvědavá, jak se s tímhle naučím pracovat. No jo, na to potřebuješ ruce, ne ostny.

„Ovšemže.“ Přikývnu. Ten kývne na nejbližšího skřeta.

„Dorottei, svez slečnu Michalcovou a pana…“ Pronikavě se do Draca zadívá, jestli je to opravdu on a pokračuje. „…pana Malfoye k trezoru číslo 666.“ Proč zrovna tohle číslo? To bylo i v Yetti Hartové, satan je zřejmě jejich velký idol.

Vrátí mi klíček a s blonďáčkem následujeme jmenovaného Dorottea Jeho matka chtěla zřejmě skřetici. k nějaké podivné železniční dráze. Skřet pronikavě hvízdne a za necelou minutu se k naší trojici přižene malý vozíček.

„Račte si nastoupit. Aport!“ Nabídne nám zdvořile dvě místa vzadu a sám si sedne dopředu.

„To zas bude divoká jízda.“ No, to je už od začátku povídky. Usměje se Draco a obejme mě v pase.

„Počkej, Draco, jak to myslíš… ÁÁÁÁ!!“ vyjeknu vyděšeně, když se vozík jako na nějaké horské dráze spustí kolmo dolů. Mám pocit, že jsem plíce nechala na nástupišti a sebral mi je kolemjedoucí vlak a pořádně se nadechnu až když zastavíme.

„Uf.“ Otřesu si malinko zpocené čelo a rozbiji prasátko:D Rozbila jsem klávesnici. Dopr... co nejrychleji z vozíku vystoupím. „Už nikdy více. Zpátky jdu pěšky!“ Uf, dobrý, jen se mi trochu zaseklo N.

Draco se mě jenom směje. Já tě zase pláču. Já tě zase praštím... Záhy, než se vzpamatuji z té šílené dráhy, dostaví se šok druhý. Ohromeně ve svém trezoru zírám na hromady zlata, stříbra a bronzu. Jackpot! Strkám hlavu pod ručník!

„Co-co to je?“ vyjeveně zírám na to bohatství. „Niiiic, toho si vůbec nevšímej… hele, netopýr!“

„A to ses bála, že tam nic nemáš.“ Kroutí mi nevěřícně hlavou. Tohle mi nedělej, nebo se zblázním mimo svůj časový rozvrh. „Ale abys věděla něco o našich penězích, tak ti něco musím vysvětlit.“ No a než se mi kapsa naplnila těmi velkými mincemi, o jejich hodnotě už vím všechno. Pozdě. A teď se těš, ktusko... Muhehehehehehe!!!

Absolvuji si tu hroznou jízdu ještě jednou a konečně vyjdeme ven na sluneční světlo.

„Nechápu, jak ses v tom mohl vyžívat.“ Odfrknu si a ohodím Draco se jenom směje.

„Miláčku, to je jedna z věcí na mužích, které nikdy nepochopíš.“ Oplatí mi to. No, já na oko uražená se od něj odtrhnu a jdu pryč. Aj wonna lííííííííív jů fár bihájnd...

„Ale no tak, Adriano.“ Dohoní mě a chytí za ruku. „to mi děláš naschvál, co?“ Jo, je to mrcha.

Mlčím, ale v duchu se usmívám. To jsem zvědavá, co bude dělat. Co, pokrčí rameny a řekne si, že se tě konečně zbavil.

„Broučku, nech toho!“ prosí mě očima. Tak nic… „Proč jsi naštvaná? Vždyť to byla sranda!“ Nemá někdo chrastítko?

Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Já mám co dělat, abych se uklidnila!:D Přece bych se kvůli takové kravině nenaštvala! Ale dál ledově mlčím. Sluníčko svítí… ledy tají… už zmizela?

Draco si mě bez ostychů přitiskne na sebe a začne mě tu na ulici líbat. Hodili jste někdy hubu o štěnici? Mě se to povedlo. I když bych se mooc ráda připojila, jsem k němu netečná. To je kráva… Ten po chvilce přestane a podívá se vyděšeně na mě. Mojí maličkost zaskočí slzy v jeho očích. Je to Malfoy!!! Je to kaktus!:DDD Je to v háji!

„Ježíš, Draco.“ Setřu mu je rychle. „Co blázníš? Přece tomu nevěříš! Dělala jsem si z tebe legraci!“

„Bál jsem se, že bych tě ztratil. Já už se nedivím, že ji nikdo nechce. Krutý, ale pravda. Děsí mě to od té doby, co jsme se dali dohromady. Nedokázal bych už žít jako dřív.“ Roztrpčeně se pousměje.

„Ty seš můj hlupáček.“ Ty jo, já žvatlám jako naše třídní. Hlupáček… kráva… jde to dohromady?

„Ti dám hlupáček!“ políbí mě někam za ucho. Nesnáším telenovely, víte to?

„Pojď, ty…“ uchichtnu se, když vidím, že už je očividně v pořádku. Zato ty ne, což je zřejmě to jediný, co teď máme společnýho. „Co třeba oblečení!! Máte tady nějaké pěkné butiky?“ Versage za rohem křičí hrůzou.

„No…“ zaváhá Draco. „něco na ten způsob.“ Jatka!

„Tak proč stojíme? Jde se!!“ táhnu ho směrem někam doprčic. Tak je to fajn, pokračuj! Ten se však proti vůli zastaví, vůl jeden.

„Co je?“ zeptám se ho netrpělivě. Se otočím a zírám! Vytáhla jsem do boje na svém věrném oři – Tanku! ÚTOOOK!

„Obchod madam Malkinové je na druhé straně, zlato.“ Doběhne mě, bídák jeden. To je tak, když je někdo kaktus. Kdo by nedoběhl kaktus, že? Já je teda pomalu dobíhám určitě. S fanatickým leskem v očích! VÍTĚZSTVÍ!!!

V jmenovaném krámu dostanu hysterický záchvat, tak to nás bude víc, MNOHEM víc, když mi majitelka ukáže dívčí školní hábity. Draco se v koutě pochechtává s pohledem: já ti to říkal, a prodavačka jde ze mě do mdlob jako já ze střihů oblečení. Amela bude plakat?

„Proč je proboha ta sukně tak dlouhá?“ zoufám si s kusem oblečení v ruce. Protože si nehodláš odstranit ostny... ale nebudu to trapně opakovat pořád dokola.

„Vždyť je po kolena!“ nechápe madam. Asi dlouho nepotkala kaktus (holku) mého kalibru.

„No dyť to říkám!“ vrazím jí taky jednu a druhou tomu blbečkovi v koutě ruce v bok. „nemáte něco kratšího?“

„Ještě kratší sukně nejsou v Bradavicích povoleny.“ Oznámí mi suše. Autorka zřejmě nemá ráda vodu.

„Skvěle, takže si ji zkrátím pak ručně.“ Hodím ji na pult. Prodavačka se zatváří dost pohoršeně. To i Cat(ktus) byla menšího rázu? Ten otazník je na místě. Já přejdu k regálům s košilemi. Schválně vytáhnu velikost S, kterou v Anglii nemají a vyzkouším si jej. Ten regál? Hrůza!! Regály už nejsou IN?

„Paní Malkinová!“ zavolám na ni s děsem v očích, stojící před velkým zrcadlem. Moment, to před tím zrcadlem stály oči, nebo jak to je? Kde byl zbytek kaktusu? Já bych to spíš tipovala na tu děs.

„Co se děje, slečno Michalcová?“ přicupitá ke mně s rozladěným výrazem.

„Proč nemá ta košile žádný výstřih?“ ukážu na svůj hrudník. Protože by ti mohlo něco vypadnout… Límeček mě škrtí až někde u krku. To límečky dělají, že škrtí u krku… proto si je doma pěstujeme. Já jim koupila nádherný květináček... Madame si jen povzdychne, vzdá řeči o tom, že na zahradě je to naprosto vyloučené, zamává svojí hůlkou a ten protivný límec zmizí a první knoflíček od bílé košile začíná v úrovni mé podprsenky.

„Hned je to lepší.“ Prohlásím spokojeně. Další poznámky o bradavickém hábitu už v podstatě nemám, ještě si trochu vylepším svetřík a vypadá skoro jako moje košile na co ho potom jako má? Tak to taky nevím, ale chci vidět, jak ji Mec setře, až se tam objeví v tomhle ohozu. Pokud vím, stejnokroje jsou od toho, aby setřely sociální rozdíly, nejsou na přehlídku ostnů. a k plášti žádné výhrady nemám. Ano, ještě jsem zapomněla na ty jejich hrozné škrpále, ty jsem odmítla, hned jak jsem je viděla a koupila si troje nové černé kozačky na vysokém podpatku. Proč vždycky kozajdy? Zajeď si na E55 a pochopíš...

„Spokojená?“ ušklíbne se ironicky Draco, jak po hodině odejdeme s velkými balíčky.

„Jo.“ Zafuním, protože mě nakoupené věci dost tíží. „nemohl by jsi to rovnou poslat do hotelu? A koukej mi laskavě zavolat tágo!“

„Ukaž, polož to.“ Přikáže mi se smíchem. Za sekundu jsem o půl tuny lehčí.

„Díky.“ Dám mu pusu na tvář.

„Jenom?“ začertí se Draco na oko. Oko se lekne a zdrhne.

„Ty jeden můj sladkej blázínku…“ slova pak utonou v jeho hladových polibcích. Tohle ze zdravotních důvodů nevidím.

„Ale, ale, koho to tu máme. Kaktus. Mudlovskou šmejdku.“ Pronese za námi hlas chladný jako špička ledovce. A zbytek chytá bronz na Bahamách. Na lehátku vedle Voldyho s koktejlovým deštníčkem... Draca pustím s vědomím, že toho drzého chlapa seřvu do kulaté krychle. Blondýna, co chcete? :D Jenže jen vykulím oči, když mu Draco strohým hlasem pozdraví: Ahoj otče. Pozdraví mu… má někdo slovník? Uvozovky by taky bodly.

„Jak se jmenuje, synu?“ No jasně ta podobnost. Taky neumí čárky. Synu... tak říkám svojí kámošce... chjo. Pan Malfoy je taková dospělá podoba Draca až na výraz v obličeji. Vůbec se mi nelíbí ta jeho arogantnost a povýšení v hlase. Už jste někdy slyšeli vlastní hlas v telefonu? Jednou jsme se nahrávali na kazeťák. /FUN/ (pozn.autorů: Skype je taky dobrá věcička!)

„Adriana Michalcová.“ Odpoví poslušně.

„Adriana Michalcová??“ zopakuje nevěřícně Malfoy senior. „To jsi ty, ten Kaktus?“ Hádej, můžeš jednou.

„Cože?“ užasnu. „Jak to myslíte? A kdo vám dal oprávnění mi tykat?“ Jo, je to ona.

„Tak přece…“ Jeho ústa se zkroutí do potměšilého úsměvu.

„Můžete mi sakra vysvětlit, oč tu kráčí?“ zamračím se. „Odkud mě znáte?“ Z televize? Ze hřbitova? Z cvokhausu?

„Což znamená…“ pan Malfoy pokračuje a moje dvě poslední otázky přejde bez povšimnutí. „…že ty, synu, se s ní nebudeš stýkat.“ To je jak naschvál… Tyo, taky čumím na tu neuvěřitelnou shodu okolností.

„Tak to tedy ne!“ přitáhne si mě k sobě. „mě je jedno, jestli má čistou krev nebo ne. Miluju ji.“ To bude dobrý, nechceš si vyzkoušet tady ten bílý obleček? Můžu ti udělat mašličku na zádech?

„Ale no tak.“ Zasměje se chladně otčin. Nevím, co je otčin a nezajímá mě to. Průzkum vedení podniku: „Co je horší – nevědomost nebo lhostejnost zaměstnanců?“ – „Nevím a je mi to jedno!“ „S tou láskou jsme to snad vyřešili, ne? A zrovna Adrianu si vybrat nemůžeš, to už spíše nějakou jinou mudlovskou kaktusšmejdku přetrpím, ale ji ne!“

„Proč?“ nechápe Draco. „Co má ona společné s… s vámi?“ Veličenstvo Ktusblondus I.

„V pravý čas vše vypluje na povrch, pokud to ovšem nepřivážeme ke kameni, ale teď mě pouze bez odmluv poslechni!“ zasyčí vztekle jako had. Jako velmi jedovatý had. Jsem zlej!

Podívám se na synátora tázavě. Ona už má synátora? Páni, ti jsou rychlí. No co, Pascalův zákon už umí, tak proč ne? Co udělá? Podřídí se svému otci a nebo zůstane se mnou? Srdce mi zběsile buší, těžce polykám… pokračování příště. Rejža v zákulisí pouští argentinskou hymnu...

„Otče, jakkoli tě mám rád a jakkoli bývám poslušný, v tomto tě nemohu poslechnout. Už to mám. Autorka se zasekla ve středověku. Nemůžu bez ní žít!“ ...ve středověké Venezuele... s obavy si hryznu do spodního rtu. ...která se nachází na Neptunu. To jsem zvědavá, co bude dál. Vzbuďte mě, až se dohodnou, hm?

„Tak to mě absolutně nezajímá!“ přitáhne si Draca násilím k sobě a než stačím mrknout, oba zmizí. Absolutno…

Minutu mi trvá, abych pojmula jeden důležitý fakt. Jsem kráva tu úplně sama a můj miláček je nejspíš doma. No to je tragédie! Přečtěte si to třikrát po sobě a nesmějte se u toho! Statečně se držím, abych se nerozbrečela zoufalstvím. Moje řeč. Náš dokonalý vztah plný souznění tady chytám záchvat se rozpadl jako domeček karet. Právě tu spodní kartu nám pan Malfoy vzal… Tady ho chytám já. A co teď mám dělat? Chcípnout… a opovaž se bušit nám na dveře. Vůbec nevím, kde je ten zatracený hotel Kouzlo lásky, kde mám všechny věci, nevím, kde mám nakupovat další věci: hůlku, vietnamoči, přísady do lektvarů, květináč, zaostalé pergameny, hlínu, brk… Sakra!!! Průser. Někdo by jí měl povolit krk, ať se může rozhlídnout okolo. Ustrašeně se rozhlédnu kolem a přemýšlím, kdo z těch kouzelníků, by na pohled vypadali ochotně mi pomoci. Kouzelník by vypadali strašně směšně, to ti povím.

Po chvíli si vyberu jednoho černovlasého poměrně vysokého kluka s kulatými brýlemi, jak postává u jednoho obchodu a kouká do vitríny na nějaké koště. A není jediný. Copak je u kouzelníků tak populární zametat podlahy?? Tohle bylo vtipný:-) Bylo by, kdyby nebylo první věty. Doslova Idiotské věty.

Prodru se davem k němu a poklepu mu váhavě na rameno. On se roztržitě otočí, jako bych ho vyrušila, ale když se na něj mile usměju, jeho podmračené čelo se rázem vyhladí a úsměv mi oplatí. A všichni kolem popadají zděšením. Kaktus objevila Idiota. :D

„Mohu vám slečno nějak pomoci?“ COŽE????? ON JÍ VYKÁ? T*Y*V*O*L*E

„To by jste byl opravdu moc hodný.“ No tak tohle mě odrovnalo. Volám záchranku! Uleví se mi okamžitě. Já věděla, že si mám vybrat jedince mužského pohlaví. „Můj kluk se při našich nákupech najednou ztratil a vím, že už se neukáže…“ polknu, je to dost těžké vyslovit. „…jsem tu poprvé a nevím… nevím, kde si mám koupit hůlku a to ostatní, oblečení i peníze mám, jenže…“ Opouštím záhrobí! Přestěhovala bych se na druhý konec hřbitova, kdyby tam nestály ty kontejnery.

„Chápu.“ Právě jsem obživla. Přeruší mě a odtáhne nás někam pryč z hromady lidí. Někteří se na mě koukají dost podivně a zároveň obdivně, jako by nevěřili, že jsem to udělala. Oslovila Idiota? Zděšením jsem lekla. To je pech, co? Sotva obživneš, už zase musíš chcípnout. Život je potvora.

„Můžu se na něco zeptat?“ odvážím se, když už mi ty pohledy dost vadí.

„Beze všeho.“ Nelezou mi někde chapadla?

„Co jim je?“ ztiším hlas a nenápadně na ně ukážu.

„Oslovila by si jen tak na ulici Idiota? Breada Pitta?“ zazubí se chlapec. Hej, to jsou všichni tak tupí? Moment, vidím dobře, že se Idiot právě přirovnal k Bradu Pittovi??? Bohužel…

„No… to asi ne, ale co s ním máš ty společného?“ pozdvihnu obočí. No, jsme skoro stejně blbí.

„Víš ty vůbec, jak se jmenuju?“ položí mi trochu mimo otázku. Proč mimo?

„Jak bych to asi měla vědět, neznám tě a na čele to napsaný nemáš.“ Nevidíš tu značku napětí? To ale není ufonština...

Černovlasý chlapec se začne upřímně smát. Já jen na něj nechápavě čumím. To my všichni.

„Co je?“ Raší ti další noha. Za barákem nám cosi podezřele houká. Nemůžu se zbavit dojmu, že si ta sanitka přijela pro mě... čím to? Smích je přece zdravý!

„Zvláštní je, že ses zmínila o mém čele. Protože zrovna podle něj lidé poznají, jak se jmenuju.“ Na důkaz svých slov, odhrne čupřinu černých zježených vlasů a pod prsty mu prosvítá tenoulinká jizva ve tvaru blesku. On má průsvitné prsty?

„Hezký, mám ti říkat Blesku?“ Jo, nebylo by to na škodu.

„Hele, ty si ze mě děláš prdel, co?“ rozhodí nevěřícně ruce. „Fakt nevíš, jaký mám jméno?“ Napíšu povídku s názvem „Jak Idiot potkal Kaktus“ Tenká ostnatá linie...

„Hele a nejsi ty náhodou krapítek nafoukanej?“ odseknu rozladěně a chystám se odejít.

„Počkej!“ chytne mě za ruku. „Zkus se vžít do Breada Pitta, když se baví s pohlednou holkou, která ho vůbec nezná.“ Heh, a jak to má asi udělat? Ne, nespletla jsem se – on se FAKTICKY přirovnal k Bradu Pittovi!

„Co máš furt s tím Pittem? Tvůj brácha nebo co?“ zůstanu stát. Stěrka:-)

„Vysvětlím ti to takhle, jak je stejně slavný (Bread) chleba v mudlovském světě, tak stejně jsem já v tom našem, kouzelnickém, chápeš?“ tý jo, ten má ego, jen co je pravda! No, pochybuji, že by byl Idiot až takový idiot. Jo, souhlas, tohle je i na něj moc.

„A co je na tobě tak jedinečného?“ zaujme mě. Ten divnej kluk je sice hezkej, ale tím přece zrovna on, nemůže vynikat! Promluvila sexbombkaktus.

„Ty jsi vlastně z mudlovské rodiny!“ rozjasní se mu. O tom byla někde zmínka? Tak to mu mělo logicky dojít hned, když neznala jeho jméno.

„Nejmenuješ se opravdu Blesk?“ řeknu sarkasticky.

„Harry Potter.“ Natáhne ruku. Já ji s váháním stisknu. Stejně mi připadá namyšlenej.

„Adriana Michalcová.“ Představím svoji maličkost. Jak malá asi musela být její maličkost včetně své výbavy? Jehelníček o rozměrech pětipatrové budovy.

„Velmi mě těší.“ Usměje se zářivě Harry. To, že mě moc ne, radši pomlčím.

„Tak co je to s tvojí popularitou?“ přece nebudu za ostatními zaostávat! Pomoc... :D

„Ále.“ Povzdychne si přehluboko, jako by to téma bylo nezajímavé a nerad o něm mluvil. Což jsme všichni pochopili z předchozí půlstránky. „To je dlouhá historie.“

„Jak sis asi všiml, máme času dost.“ Zatvářím se kysele. Že jsem si nevybrala někoho jiného, který má sebevědomí na únosné příčce. A to říkáš zrovna ty???? Jdou po mě saniťáci, zdrhám!

„Promiň, Adriano, jenom prostě nejsem zvyklý, když mě někdo nezná. Ze začátku mi to dost vadilo, ale teď už mi nepřijde. Nemysli si o mě něco špatného, ze začátku jsem tě jenom zkoušel. Chtěla jsi vědět, proč jsem tak slavný? Protože jeden hnusnej chlap vyvraždil moji rodinu a mě z nějakého nepochopitelného důvodu nedokázal zabít a sám málem natáhnul bačkory. Byl mi teprve rok, když jsem tátu a mámu ztratil.“ Aha… jak dojemné. No, už zas mě přešel smích.

„Aha, tak to mě mrzí.“ Hlesnu tiše a v duchu si nadávám. Jsem pitomá, pitomá!! My to víme, víme!! „A kde žiješ? Tak to taky nevím, pořád crossuju mezi záhrobím a realitou... Sice mi do toho nic není, ale…“ rozpačitě zmlknu. Po tom mém výstupu bych se nedivila, kdy mi ukázal vztyčený ukazováček a poslal mě… někam. Slovo „někam“ je v tomto případě dost pomíjivé.

„U svého tety a svojí strýčka.“ Řekne s jakousi hořkostí v hlase. Klid, autorka tě pocukruje dost.

„Nezní to bůhvíjak nadšeně.“ Podotknu nesměle.

„To máš pravdu. Mají mě rádi jako špínu za nehtama. Jsem rád, že jsem deset měsíců v Bradavicích. Ty vlastně ještě nechodíš, co? Ale neboj, plazení se je taky celkem sranda… zvlášť po dešti. Dobrý, už zase jsem chcípla. Znáš u nějakého kouzelníka?“ ne, tam to neznám. Já tam taky nebyla. To je hospoda v Jihu? Hm… já netušila změní téma stejně rychle jako vítr směr.

„Ještě jsem se nezačala učit, máš recht, ale znám Draca Malfoye a jeho otce.“ Pochlubím se. To máš čím, děvče. Harry se najednou zděsí a ustoupí o krok zpět. Kdyby totiž dal svoje pocity najevo normálně, Adri by si toho nevšimla.

„Ach, tak to promiň, nebudu se vtírat. Stačilo říct hned…“ obrátí se a kdybych ho nechytla za rameno a nedonutila ho stát, už by bych kdybych nebych bych dávno v trapu.

„O co tuto kráčí?“ zeptám se ho naštvaně. O kaktus, říkám ti to pořád. Nejsem zvyklá, aby přede mnou chlapi utíkali. Chlapi možná ne, ale uvědom si, s kým mluvíš.

„Odkud je znáš?“ odpoví mi otázkou nezvykle chladně. A přijel Titanic... Asi rodina Malfoyova není moc oblíbená. Chtělo by to nejspíš milosrdnou lež…

„Draco je můj kamarád, moc milý.“ :-DDD Zamračím se demonstrativně. „jeho otec ve mně rozhodně sympatie nevyvolává, ale on se změnil!“ Eh?

„Když myslíš.“ Pokrčí rameny Harry lhostejně. „myslím si o něm své. Co jsi potřebovala koupit?“ To je jako všechno? V téhle povídce je všechno postavené na hlavu/osten, tak se nediv.

„Vše kromě oblečení.“ Usyknu rozčileně. O, doufám, mém klukovi špatně mluvit nikdo nebude. On si toho všimne a smířlivě mi položí ruku na rameno. „Klapka, světla, scéna v blázinci podruhé!“

„Promiň, opravdu, zapomněl jsem, že jsi tu nová a neznáš zdejší poměry. Nechceš si koupit hůlku? Nebo dudlík? Nebo ještě líp, náhrobní šutr? “

„Třeba.“ Souhlasím s přezíravým tónem. Harry mě vezme kolem ramen a odvede mě do obchodu Olivanderových. Podle staré dřevěné cedule zjistím, že se tu prodává od roku 382 př. n. l. Pěkně dlouho, musím říct. Obdivuji autorčino kombinování… musím upozornit, že znám minimálně jednoho člověka, který ani jeden film neviděl a nechce vidět. Myslíš filmy HP? Já zas znám několik lidí, kteří viděli filmy, ale knížky nečetli.

Ve vnitř C*O*Ž*E????? to vypadá dost nevlídně, šedé stěny a tisíce polic s úzkými krabicemi. Čekala jsem, že osmnáctiletá holka bude umět napsat běžně používané slovo, ale to jsem zřejmě chtěla moc! honosnější obchod, když se v něm mají prodávat nejdůležitější věc kouzelníků. Oni věc jsou strašně důležití, obzvlášť v případě MS.

„Dobrý den.“ „Čest!“

Málem vyskočím ke stropu, jak se leknu. Přepistion... btw. Kde má Idiot svoje dvě zbývající třetiny? Mozek neměl nikdy a… to druhé až po 22.00… já myslela jisté dvě osoby:-) Z jedné strany místnosti se náhle objeví postarší kouzelník. Objevit se z jedné strany jsem vždycky chtěla umět! Jo, já se pokaždé zjevím úplně někde jinde. Já se zjevím z autorky, a je mi úplně jedno kde. Jeho bílé zcuchané vlasy jsou protkány špatným časováním stříbrnými nitěmi, což mu dodává jistý důraz vznešenosti a důležitosti, která ovšem pomalu opadá. Oči se mi zdají až nezvykle šedé a chladné jako ocel, jež až směšně patří k jeho nesmírně vlídné tváři. Zvláštní kombinace, jakož i zvláštní chlapík. A nezapomeň na zvláštní rybičku. Sorry, já ten zbytek ani neglosovala, protože jinak by to byl opravdu hnus fialový.

„Dobrý den, pane Olivandere.“ Pozdraví ho Harry s menší zdrženlivostí.

„Á Harry Potter.“ Rozzáří se mu oči. „Hůlka dlouhá 11 palců z cesmínového dřeva a v ní pero z fénixe! Na tu si obzvlášť pamatuji!“ potlačím nutkání si poklepat na čele. To nedělej, zásah elektrickým proudem může být smrtelný… vlastně… proč ne? :D Copak ten chlap si snad pamatuje na každou hůlku? No to musí být memory! Nezáviď! „Jak vám mohu pomoci?“

„Moje kamarádka Adriana by si chtěla koupit novou hůlku.“ Přitáhne si mě majetnicky k sobě. Téda, ten si ale vážně věří! Nesnáším lidi, co přepisují bradavické dějiny. Přepistion, vždyť to říkám... Kluci z naší základky se ke mně báli jen na tři metry přiblížit, natož tohle! Báli se, aby si nevypíchli oko o tvé ostny. Rozhodnu se to nijak nekomentovat. Předchozí věta by mohla být fialová.

„Zlomila se vám, slečno…“ rozpačitě se zašklebí.

„Michalcová.“ Řekne za mě Harry a já ho zatáhnu podmračeně za ruku. Mluvit snad umím! Plivat ostny taky, tak co řeší?

„Ano slečno, Michalcová. Vám se hůlka zlomila? A od jakého to bylo výrobce? Protože si na váš osten nepamatuji.“

„Já-já ji ještě nikdy neměla. Teprve jdu poprvé do Bradavic.“ Prozradím mu. Po chvilce si uvědomím, že mi ten Harryho stisk není nepříjemný. Tajně se přistihnu, že mu jednu ruku obtočím kolem pasu. Nymfomanský kaktus… kam se poděl Draco? Připadám si jak počasí v dubnu – mám se tlemit nebo brečet? Jsem snad pitomá nebo co? Ehm... hmhm... chchchch! - uf, vydržela jsem to! Nezapomínej na Draca, který… který ovšem se mnou nemůže být. Červená knihovna má nový román s názvem „Kam odešly ostny?“ a „Pánev Harbor“ Tak je to vlastně trochu jedno. Možná je dobře, abych se zamilovala do jiného, když mám s blonďáčkem nejasnou budoucnost. Ach jo… Jak rychle to vzdala, všimni si! To je ta nesmrtelná láska…

„Kolik vám je?“ zeptá se mě podezřele. To jako dohromady? Co tím sleduje?

„Čtrnáct let, přesný nástupní rok do Bradavic ???, proč?“ Naivko…

„Slečno, dneska opravdu nemám náladu na vtípky!“ odsekne dotčeně pan Olivander. Ach jo, to fakt musím každýmu vysvětlit, že ač je pravda divná, stále je to pravda! Já taky musím každýmu vysvětlovat, že ač je pravda divná, je toto vážně pokus o literaturu!

„Ani já ne.“ Uzemním ho. „můžete mi ukázat nějakou hůlku?“

Prodavač jen pokrčí rameny, uzná, že by bylo k ničemu se hádat a odejde dozadu do regálu. Až teď se na Harryho podívám.

„Nemusíš za mně odpovídat.“ Zašeptám. Bigamické manželství po 20-ti letech.

„Myslel jsem, že jsem tě svým jednáním vyhodil z rovnováhy.“ Zazubí se a stiskne mě ještě víc. Mě polije horko. To jsme se dostali do druhého levelu, nebo co?

„Hele, vrať se zpátky na zem.“ Poradím mu, ale uštěpačný tón, který ráda používám, mi jaksi nejde. „To tvoje sebevědomí tě vynáší dost vysoko.“ A ptáček uletěl… v horní části troposféry je prý hodně silný vítr...

„No, když jsi tady, tak se vrátit z nebes moc dobře nejde.“ Pohladí mě po vlasech a blíží se k mým rtům. Lidi, zastřelte mě někdo… nebo radši ji! Omdlela jsem. Ještěže se zrovna pan Olivander vrátí, nevím, jestli bych se ovládla… (pro představu, ony dvě mrtvoly, které tak bizardně splynuly s okolím, si právě znechuceně zastrkují pánve zpátky do kabelek.) Změna, tohle je Velice tlustá ostnatá linie. Harry mě pustí, abych si mohla od starého kouzelníka půjčit barevně světle hnědou až růžovou hůlku. Uvažuji nad pojmem barevně… proč tam to slovo jako je?

„10 palců dlouhá, z růžového dřeva a v ní vlas z hlavy víly. A z čeho jiného, ze zadku? Ne, ze čtyřky HP, konkrétní kapitola Převažování hůlek, konkrétní klacek patří Fleur... aspoň myslím. Ale Oli tenhle matroš nepoužívá. Řekl bych, že se bude hodit vašemu temperamentu.“ Zaironizuje. Hůlku vezmu do ruku a kam odnesl vítr zbytek zamávnu s ní, teď mi vysvětlete, cože to s ní udělala? jak to vždycky vidím v nějakých pohádkách. Vzápětí se ozve po celé místnosti hrozný skřek, který hraničí až s ultrazvukem, až na to, že mi krvácejí bubínky. Pustím polekaně hůlku a v tu ránu to přestane. Olivander ji zvedne bez žádné uštěpačné poznámky.

„Jste na ni moc silná, slečno Michalcová. Čichací sůl, ale rychle...! Divím se tomu, obyčejně… No nic, zkusíme jinou. Třeba s blánou dračího srdce, nevím jestli by to hůlka s žíní jednorožce přežila. Jste velmi silná, skoro jako… no jen to řekni no nevadí, čárka přijde jindy, zkuste si ji.“

Z pod pultu vytáhne brokovnici a jmenovanou věc zastřelí tak rychle, až zamrkám. Hezké, moc hezké:-) Na to si budu muset zvyknout. Akce reakce… akce reakce… zasaď skliď… zastřel zakopej… chcípni obživni...

„Adriano.“ Drcne do mě jemně Harry, když se příliš zapřemýšlím. Zkusila jsem to poprvé, tak jsem se nějak zasekla.

„Jo jasně.“ Zamumlám a zopakuji minulý rituál. Dřevěná židle vedle nás vzplane prudkým plamenem. S menším výkřikem reflexně uskočím na stranu, při čemž srazím Harryho na zem. Jakže byla velká...? Ani si to nepředstavuju…

„Promiň.“ Omluvím se celá rudá. Moje ruka totiž nešťastnou náhodou skončí na jeho poklopci. Autorka zřejmě trpí nedostatkem sexu. Obdivuju tvůj dostatek sebeovládání k napsání slova „zřejmě“.

„Nic se nestalo.“ Ujistí mě upřímně s potuleným úsměvem. Páni! Ten má nádherný oči! Skoro jako dvě Macochy. Třpytivý smaragd, ale nějaký lesklý! Idiot zase chlastal. Bleskově z něj vstanu. Že by chemie přitažlivosti? Cože? Neřeš, to zase něco zreagovalo s barvou na vlasy. Že by kaktus?

„Ne-nechtěla jsem, Harry, opravdu, žádný postranní úmysl.“ Koktám. No jasně, ještě si přisaď! Prodavač se mezitím velmi dobře baví. No, já nemám daleko k tomu, abych tady něco… nebo spíš někoho… ohodila. Do toho, já je oba odhodím.

„Jaké to zklamání.“ Povzdychne si. „a já čekal nějakou dohru.“ No já tě klidně tou pánví domlátím!

Vyprsknu smíchy.

„Dovolíte slečno Michalcová.“ Sebere mi hůlku Olivander a odnese ji pryč. Nedovolím nemít čárky.

„Já si tu snad nevyberu.“ Zazoufám si. Zato my máme to štěstí, že s tím můžeme praštit. To je výhoda géniů. Ale stejně z ní mám komplex méněcennosti. Ty její věty by nepochopil ani Einstein... natož pobrat to, proč Adri propadá zoufalství po vyzkoušení dvou hůlek.

„Vybereš neboj, mě to taky trvalo. Měl jsem pocit, že mi upadne ruka, jak jsem tam s ní mával dobrou hodinu.“ Ehm… s čím?

„Ach né!“ zaúpím, jenže zas tak mi to nevadí. Nač spěchat, že? Jo, taky fakt, pomalá smrt ti zřejmě nevadí.

„Bojíš se o končetinu nebo o čas?“ O svoje psychické zdraví, díky, že se ptáš!

„O tuhle prodejnu.“ Poznamenám. Oba se podíváme na sebe a vybuchneme TEČKA smíchy.

Aneb dokonalá pointa na závěr. Lidi, jásejte.