Vinar a.s.

Kapitola čtvrtá
Trojice: Adriana, Harry a Voldy

A máme tu Švédskou trojku! Taky by se to dalo nazvat Španělskou Vesnicí…nebo Velkou Kaktusovitou…umím i další.
 
 

„Adriano.“ Přeruší mě pan Olivander právě se vracející s tak vážnou tváří, až se přestanu smát. Tohle do kabelky vážně nenarvu.

„Děje se něco?“ nechápu. Vypadá, jakoby mu zemřel nějaký blízký příbuzný. JÁ!

„Zkuste tuhle. Silnější tu nemám.“ Vloží mi sám do ruky tabletu sedativa velkou jako tenisák hůlku černou jako nejčernější noc. Noc je modrá…asi jako já. Chvíli si s ní pohrávám, je zvláštní než ty ostatní, jakoby v ní pulzovala energie čekající jen na to prodrat se na povrch. Že by ta pravá? Sorry, už jsem zadaná! Co nejdůstojněji s ní lehce mávnu. Už – už se chytám za uši, když se znova rozezní po místnosti hudba, ale není dráždivá ani pištivá, ale nádherná plynulá melodie, jen stát a blaženě poslouchat do konce života. Což bude v tvém případě trvat tak pět vteřin. Jenže po dvou minutách utichne a z hůlky vystřelí oranžové hvězdy. A fialový slon se šel zakopat.

„Myslím, pane Olivandere, že jsem si vybrala.“ Oznámím šťastlivě, jakže? jenže na to jmenovaný nevypadá. Spíš se na mě dívá, jakoby mě viděl poprvé a náramně ho to překvapilo. Zase jako péro z gauče.

„Co je zas?“ vrazím nespokojeně ruce do krku. bok. Ti čarodějové jsou vážně pošahaní! Potrefená husa.

„Co v té hůlce je?“ zeptá se jinak Harry. Také se už dávno nesmějeme.

„Péro z fénixe.“ Odpoví tiše prodavač, aby to neslyšeli nezletilí. a podívá se na něj s jakýmsi významným pohledem.

„Chcete říct, že je to ona? Poslední ze Švédské trojky? Tří?“ vyrazí ze sebe vykuleně můj průvodce.

„Ano, Pottere, Adriana Michalcová je jedna z Tří.“ Potvrdí to. Následuje dlouhá odmlka plného ohromení. Samozřejmě, že ne z mé strany. Nechápu ani ťuk Ne že by to někoho překvapovalo. Taky pak Harryho zatahám za ruku. Ten sebou poplašeně škubne a upírá na mě zrak, jak kdybych byla samotný ďábel. Proč jako?„Co se to sakra děje?!“ dožaduji se vysvětlení. By mě tak zajímalo, jestli je schopná vyslovit větu normálním tónem...ona musela mít vždycky něco navíc.

„Všechno ti řeknu.“ Pošeptá mi rychle. Potom zvedne hlavu a řekne nahlas. „Pane Olivandere, já ji všechno vysvětlím. Zaplatíme za hůlku.“ Konec vysvětlování?

„Sedm galeonů.“ Určí si stroze cenu prodavač. Já mu je dám, hůlku si strčím do hábitu, který jsem si rovnou navlékla u madame Malkinové, abych tu moc nevyčnívala z davu a vyjdeme zasmušile ven. Hábit jak na pohřeb…o prázdninách se v něm člověk lehce ztratí, že?

„Tak se dej do toho.“ Pobídnu ho netrpělivě.

„Tady ne, je to tu moc nebezpečné, může nás někdo poslouchat.“ Zavrtí odmítavě hlavou. „Pojď, půjdeme do nějaké restaurace.“ Tohle mě rozesmálo!

„Cože? Jak to myslíš nebezpečné?“ marně se vyptávám po cestě se srdcem až v krku. Harry mlčí a promluví až k číšníkovi.

„Chceme soukromý salónek.“

„Jistě.“ Ukloní se menším pukrlem. To jsem zkoušela a málem jsem si zlámala hnáty. Ty zaměstnanci jsou vážně šáhlí! Jako celej tenhle svět! Což mi připomíná vtip o řidiči, který poslouchá rádio: „Pro řidiče jedoucí v levém pruhu na dálnici D1: Pozor, lidi, nějakej cvok jede v protisměru!“ Řidič se zasměje. „Jo, kdyby jeden! Oni všichni!“ „Zavedu vás tam, pane Pottere a…“ tázavě se na mě podívá. A nejen tázavě. Číšník je dost mladý, tipla bych ho na brigádníka, takže mě přímo svlíká očima a čumí mi hladově do mého udělaného výstřihu a že není chudý! Já to říkám pořád, že má bohaté rodiče. A kábl někde za hranicemi.

„Adriana Michalcová.“ Jazykem si navlhčím rty a s potěšením sleduji jeho posupně já už taky supím. rudnoucí obličej. No ještě že kouzelníci nejsou frigidy. To by jim moc nebránilo, myslím….tě zaškrtit.

„Ano, slečno Michalcová, pojďte za mnou.“

„Tak se sakra vyjádři! Co znamenaly ty Tři mrtvoly... tuhé…podle mě někdy až moc živé?“ začnu vyvádět. Jsem zvyklá mít okamžitě všechno a nesnáším zdržování. Já taky ne, takže bys mohla zmlknout.

„Nejprve se uklidni.“ Zamává hůlkou a na stole se objeví dvě skleničky s načervenalou tekutinou uvnitř. Jednu vezme a já také. Podezřívavě k tomu přičichnu.

„Co to je?“ vytáhnu obočí. „Smrdí to jako sladkej methanol.“ Co je sladký ethanol?

„To je ohnivá wiskey.“ Poučí mě Harry. „Takový speciální kouzelnický pití.“

„Vsadím se, že tohle ještě děti pít nesmí, co?“ ušklíbnu se pobaveně. S mudlovským alkoholem mám bohaté zkušenosti. Tím se ovšem vysvětluje absence blonďatých mozkových buněk...

„Jo, máš pravdu.“ Oplatí mi škleb, cinkneme si a hodíme to oba do sebe na ex. Zčervenám v obličeji a začnu kašlat. Pak vzplanu...

„Kolik – kolik to má proboha procent? Sto dvacet?“ ptám se a utírám si slzící oči.

„Jéžiš, holka, ty máš magický síly na rozdávání a rozhodí tě jeden obyčejný panák.“ Podle jejího sexappealu bych těch panáků hádala víc. Zavrtí pobaveně hlavou, ale když se na něj zle podívám, nasadí vážnou tvář.

„Chtěla jsi vědět, o co tu vlastně go.“ To mi všichni, ale nás nikdo neposlouchá!

„Jo a stále chci.“ Přisvědčím tvrdě.

„Existuje jeden fénix, nejmocnější na světě a nyní ho vlastní Brumbál. Tak teď jsem opravdu zvědavá, co z něho zase vypadne za perlu. Ztratil jen tři své pera a už je to tady... pan Olivander jej dal do tří hůlek. Jsou to samozřejmě nejsilnější hůlky na světě. Jednu mám já, jsem totiž machr. Pak je zkoušel prodat, ale nikomu se nehodily, i Brumbál na ni byl příliš slabý. Tak se pan Olivander rozhodl pojmenovat budoucí majitele Švédskou Trojkou. Až, před padesáti lety přišel do obchodu Tom Rojvol Raddle. Černovlasý chlapec, skoro nijak se odlišující od ostatních kluků. A jedna z těch hůlek připadla jemu. Byl to velmi nadaný student v Bradavicích, ale jádro měl od svého narození zlé. To chce změnit HTML kód... už mlčím. A čím dál víc dospíval, tím se stával horším a horším, až po několika letech spadl do ďury přestal být normálním člověkem a stala se z něj Adrianka.... Díky svým hrůzným experimentům se stal zrůdou, jen vzdáleně se podobající nám idiotům. Změnil si jméno, nesnášel totiž své. Chtěl být jedinečný a chtěl, aby se toho jména každý bál.“ Odmlčí se Harry, aby se mohl napít bublinkové minerálky, která sice ještě před chvílí byla sladkým methanolem, ale to jí vůbec nebránilo ho opít.

„A co je to za jméno?“ zeptám se tiše. Sekundu od sekundy jsem stále bělejší a bělejší. A nyní je ze mě žlutá stěna.

„V jednom měl pravdu. Teď se to opravdu každý bojí vyslovit, já však nemám strach. Jmenuje se lord Voldemort.“ Velbloud, těší mě!

„Co se stalo pak?“ postrčím ho dál.

„Toužil po moci, chtěl všem vládnout a komu se to nelíbilo, hned byl zabit. Byly to kruté časy, Adriano. Každý se bál jít jen kolem poledne na nákup, nikdo jisto jistě nevěděl, jestli se dožije příštího rohlíku... dne… Brumbál se ho samozřejmě snažil porazit všemi prostředky, jenže lidí, kteří nenáviděli Voldemorta a dávali to veřejně najevo, rychle ubývalo. Brumbálovi došla munice a hodil po něm houskou. Pak byla vyřknuta nade mnou a nad Voldemortem věštba. Jeden nemůže být naživu, jestli žije i ten druhý. A nakonec jeden druhého bude muset zabít.“ Udělá dramatickou pausu. Já jen rozpačitě házím očima po místnosti, ale jen ne na něho. Jaká náhoda nás to svedla dohromady! Jen jsem si mohla vybrat kluka o dvě místa dál a vše by bylo jinak… a já ho nařkla z toho, že je to nafoukaný debil. Nemám odvahu se na něj podívat. To já taky ne, mohla bych dostat další záchvat smíchu.

„To mi v té době byl jeden rok. Kolik bylo vám, když jste ještě nebyli na světě? Asi tolik, kolik je lidem, když se narodí. Voldemort už mi šel po pupeční šňůře krkua tak jsme se celá rodina skryli pod jedním kouzlem. Jenže to selhalo, protože nás někdo zradil. Přišel jednoho dne k nám a chtěl po mamce a tátovi, aby mě mu vydali. Oba samozřejmě nechtěli a tak je Voldemort prachsprostě COŽE?! zabil. Pak chtěl oddělat i mě, jenže si nevšiml, že na mě mamka ještě těsně před svou smrtí seslala jedno velmi mocné kouzlo a když na mě poslal smrtelnou kletbu, obrátila se proti němu a zmizel. PIF PAF! Potom mě Brumbál poslal k příbuzným, abych byl v bezpečí.“ Takticky ho šoupli mezi košťata.

„A co stalo s tím maniakem se?“ zašeptám. Zní to pěkně napínavě! Ano, věřím ti, že jsi ohromně citlivá – někdo ti vypráví o smrti svých rodičů a ty to komentuješ jako „pěkně napínavý“!

„Zmizel. Nezemřel ale, stala se z něj troska bez svého těla. Skrýval se hluboko v lesích, dlouho o něm nikdo nic nevěděl, někteří bláhoví si mysleli, že zemřel. Jenže jeho stoupenci: Smrtijedi nezemřeli a ještě hodně dlouho tu dělali bordel. Adrianku samozřejmě přibrali, ta se v bordelu snad i narodila. A stejně tak i Voldy. Minulý rok, ve druhém ročníku se zase vrátil. Autorka by si měla přečíst originál a konečně si udělat jasno v tom, kolik je jejím postavám let. Málem jsem to setkání nepřežil a navíc už proti němu nejsem chráněný. Faktem zůstává, že při té noci, kdy se to stalo, ze sebe na mě přenesl své vlastnosti i magickou sílu. Takže tu druhou hůlku jsem dostal já.“

„A chceš říct, že tu třetí mám já? Ale já přece Voldemorta neznám a jsem z mudlovské rodiny!“ znovu vychlastám jednu skleničku ohnivé wiskey. Mě rovnou dvě, prosím! To opravdu chce pořádně zapít. Moc nevnímám palčivou bolest v krku, jak dychtím po informacích.  

Harry jenom pokrčí rameny.

„Proto mě to tak překvapilo. Čekal jsem všechno, jen ne hysterickou blondýnu, která mě ani nezná jménem.“ Ale jinak jsem děsně skromný člověk.

Zlostně semknu rty, ale hned je povolím. Vždyť má pravdu.

„A jaký si z toho vyvodil závěr?“

„Že budeme velmi rádi, když zůstaneš na straně dobra. Protože dva z Švédské Trojky na špatné straně by lidský svět nepřežil. Ono bude stačit, když nepřežije Adriana.“ Řekne mi přímo. Já se vyděsím.

„Počkej, chceš říct i normální lidi by to postihlo? Nemáme, no… nemají přece s námi hysterkami nic společného.“

„To si jenom myslíš.“ Usměje se smutně. „Kolik on zavraždil mudlů… bere je jako zvířátka. Jako laboratorní zvířátka.“ Anarchista to nebude...

„To je hrozné!“ vyrazím ze sebe šokovaně. Já s tebou naprosto a z hloubi duše souhlasím...

„Je.“ Přisvědčí Harry. „Příšerné. A právě jeden ze Smrtijedů je i Malfoy. Otec tvého miláčka Draca.“

„TO NENÍ PRAVDA!“ zaječím naštvaně a vyskočím ze židle. „MALFOY NENÍ SMRTIJED! NENÍ DVAKRÁT PŘIJEMNÝ, ALE ROZHODNĚ BY TA RODINA NEVRAŽDILA NEVINNÉ LIDI!“ Viděla jsem ho sice jen jedenkrát v životě, ale jinak ho perfektně znám. Matrix je všude!

„Promiň, ale je to tak. A jeho syneček je úplně stejný…“ větu už nedopoví, protože mu vlepím pořádnou facku. Rozdává je na potkání, pacifistka to taky nebude.

„Mlč! Buď rád, že ještě neumím kouzlit!“ štěknu, obejdu ho a chystám vypadnout z tohoto okna se... podniku. Ať je mi ho líto sebevíc, takhle o Dracovi mluvit nebude! To mu raději vyříznu jazyk! Ale jinak jsem přítulná.

„Účet zaplatí on!“ vyjedu na mladého číšníka u baru a prásknu s dveřmi. Jaký účet? Vždyť jen zamával hůlkou…

Tak, posháním si věci sama. Ještě abych narazila na podobného Pottera, to by už moje nervy nevydržely.   No, moje taky ne! Moje jsou v kýblu...hodně velkým kýblu.

Sedím zasmušile v pohodlném kupé červeného vlaku, který mě má dovézt do Bradavic. Chvíli pozoruji ostatní studenty na nástupišti, jak se loučí se svými rodinami a přáteli. Proč mám takový pocit, že je něco jinak než před pár týdny? No proč asi... Proč sedím sama a neseznamuji se s nějakýma holkama? Proč na všechny vrčím, když si ke mně chtějí přisednout? Proč? Další ježek v igelitu?

Poslední prázdninový týden jsem strávila chození po obchoďácích, zjistila jsem i k čemu slouží ty košťata, ty auta, ty koťata, ta hrady... koupila si sovu, kterou jsem pojmenovala Charlotta a gramatika na ni byla moc inteligentní..., spousta knih a dalších blbůstek. Draca ani Pottera jsem vůbec neviděla a obchodu Olivanderových jsem se velkým obloukem vyhýbala. To, že mě tam balili nějaký Dean a Seamus raději opomenu. To bych ti radila! Hned jak se zmínili, že jsou s tím brýlatcem nejlepší přátelé, jsem je poslala do hnědých končin. Tak jsem se raději spakovala do hotelu, aby se mi podobný incident nestal. Horší je, že ti, kdo se s ním nesnáší, skoro zákonitě patří k té horší straně kouzelníků. Teda až na Draca. Jen za těch pět minut, co tu sedím, jsem už tolikrát vstala, abych ho šla po vlaku hledat. Jenže pak jsem jen zase smutně dosedla zpátky. Nevím pomalu nic o poměrech mezi Dracem a ostatními a rozhodně nechci vlítnout do jeho kupé a před jeho kamarády ho upusinkovat k smrti. Směle do toho! Tak jenom sedím tady a úpěnlivě si přeju, aby už se ta rudá rachotina rozjela.

Za pár minut je moje přání vyslyšeno. Mezitím se ke mně chtělo nakvartýrovat banda starších kluků, ale stačil jim jen můj pohled a ono banda potáhli o dům dál. Půl hodiny mám raději zavřené oči k odrazení ostatních studentů. To je muselo odrovnat. Od příjemné siesty mě vyruší dívčí hlas.

„Ahojky, nemůžeme se sem vetřít? Jiná kupé jsou už beznadějně plná.“

Otevřu podrážděně oči a zabodnu je do tmavovlasé holky se zrzkem po boku. Jéžiš, zamilovaný páreček, to mi tady chybělo. Ty máš tak co říkat, růžovko.

„Ne.“ Zasyčím a otočím se k oknu, čím dám jasně najevo, že o další konverzaci nestojím. Ona jen pokrčí rameny a zavře za sebou skleněné dveře.     

„To snad nemyslíš vážně! Nebudu sedět s nikým, kdo je příbuzný s Malfoyama!“ To vzal kde? V Bravu... překvapeně se podívám jedním okem na chodbu. Ti dva tam ještě stojí, nejspíš s tím přeplněným vlakem nekecali. Určitě kecali, šlo jim je o to, aby si k tobě mohli sednout a vystavit se jadernému záření tvojí inteligence. Ale jak proboha můžou vědět o mě a Dracovi? Cože – to jako incest? Zvědavě tedy napínám uši, jestli ještě něco neuslyším. „Podívej se na ni! Světlé vlasy, modré oči a ta její výřečnost! To je jeho Malfoyova sestra, nebo co?“ Spíš jeho, než Malfoyova…Malfoyovi byli asi početná rodina.

„Řekla jsem ti snad posté, že žádnou sestru nemá! Nejspíš jeho sestřenice. A tu cestu s ní prostě budeme muset překousnout, nic jiného nám nezbývá. Navíc je to pěkná tvářička, ty se ti přece libí, ne?“ rýpne si hnědovláska. Tak to asi zamilovaný páreček není. Spíš zamilovaný buřtíček.

„Slyšela jsi ji, ne? Řekla nám jasné ne! Nebudu se vtírat! Proč vlastně nesedí se svým drahým bratránkem?“ Mě uchvacuje, že první blondýna, na kterou narazí, musí být nutně Malfoyova příbuzná. To bude tím zářením.

Už toho mám dost. Nebudu je poslouchat, to je raději pustím dovnitř a nebudou mě nahlas pomlouvat. Hned jak si to pomyslím, samy od sebe se otevřou dveře. Oni překvapeně zmlknou a tázavě se na mě podívají. Jsem z toho trochu vyjukaná. Vůbec nevím, jak se mi to povedlo bez hůlky, bez magických slov a hlavně nevím, jak se to dělá! „Ale zvláštní je, že vím, že jsem to byla já.“

„Tak pojďte.“ Povzdychnu si zničeně a přitáhnu si kolena k sobě. To je trochu zmate, ale nejistě se posadí naproti mně. Chvíli je ticho. Ačkoli výmluvně dál koukám z okna, nemohu si nevšimnout, že ti dva mě zarytě pozorují. Asi dumají nad tím, jestli koušu jsem s Dracem příbuzná nebo ne. Ovšem jim to rozhodně neulehčím. Za chvíli mě začnou rozčilovat kluci, kteří se nenápadně motají kolem mého kupé. V tu ránu rudé závěsy samy od sebe, bez toho, abych nad tím nějak zvlášť přemýšlela, zatáhnou veškeré sklo oddělující tuto místnůstku od chodby plné čumilů.

„Ty umíš čarovat bez hůlky se zavřenou pusou?“ :D ozve se hnědovláska. Zato mě ta moje upadla úžasem. Takže jsem to všechno udělala opravdu já… Mlčky pokrčím rameny. To ji asi povzbudí.

„Ty jsi přijela z jiné kouzelnické školy?“ ptá se dál. Zavrtím hlavou. Holka se zarazí. Nakonec jí to vysvětlím.

„Jedu poprvé do kouzelnické školy.“

„Jsi z kouzelnické rodiny?“ ujme se slova zrzek. Znovu hnu hlavou na zápornou odpověď.

„Z mudlovské.“

Time…to Harry, Ron a Hermiona studují teprve dva roky? Jo, v Adriančiných Bradavicích se nastupuje až od čtrnácti, ale kdybych nečetla komenty, tak to nepochopím. Time out.

Tím jsem je rozhodila úplně. Mě ještě víc…Teorie o nějakém příbuzenství s Malfoyovými se jim tedy rozpadla, jakož i to, že mě tohle někdo naučil. Trochu jim pomůžu. Je mi jedno, jestli se tohle někdo dozví, stejně to pak všichni budou vědět.

„Jsem jedna z Tří.“

Vychutnávám si jejich užaslé tváře. Tohle určitě nečekali. Ani se jim nepředstavím a vybalím na ně tohle.

„To jsi ty? Adriana Michalcová? Kamarád říkal, že je poslední ze Švédské Trojky.“ No vida! Tak já jsem i populární! A nějak nepřirozeně rychle. Jsme z toho v šoku!

„Jo, to jsem já. Jaký kamarád?“ zamračím se. O tomhle ví jen dva lidi, pan Olivander a…

„Harry Potter.“ Ach né!! Přežiju i ty nadržence, kteří sem chtěli jít, než další kamarády Pottera!! Mezi nimi je rozdíl?

„Vážně? Drby se rychle šíří.“ Debilita taky. Ušklíbnu se.

„Jsme jeho nejlepší přátelé.“ Převeze mě na druhý břeh Styxu. A pěkně hnusně. Já mám dneska fakt štěstí! Jenom mi stačí, když ještě přidá to, že za chvilku se tu objeví. „Překvapení!“

„Skvěle, už se nemůžu dočkat.“ Zavrčím sarkasticky. Tak s tímhle sloganem otevírám každou kapitolu Klovla ho!

„Hele, Harryho to hrozně mrzí, nevěděl, že jsi na téma Malfoy citlivější.“ Snaží se mi po chvilce domluvit. Já snad obrátím oči v sloup. Co je jí do toho?

„Co ho mrzí? Že mě nedostal do postele? To ho fakt muselo mrzet. Jak se vlastně jmenuješ? Nehodlám ti říkat hej.“

„Hermiona Grangerová. Vedle mě sedí Ron Weasley.“ Představí je. „A Harry takový není.“

„Jo a já jsem čínský bůh srandy.“ Zatvářím se kysele. Ne, ty jsi namyšlená kráva a navíc pokrytec.

„Můžeš mi Adriano, říct, proč jseš jako naježený dikobraz?“ nechápe Hermiona. „Nic proti, ale my ti nic neudělali. Co máš proti nám?“

„Mám všechno proti všem, kteří o Dracovi řeknou špatné slovo!“ zaútočím. Ti dva se na sebe vykuleně podívají. „Už není takový jako dřív!“

„Opravdu jsi z mudlovské rodiny? Harry ti na to klidně naletět mohl, ale my ne! Vypadáš minimálně na šestnáct a znáš se s Malfoyovýma! Pověz pravdu!“ dožaduje se odpovědi Hermiona. Držím se, abych nevyletěla. Copak si tohle nemůže někdo odpustit? Tím by se měla řídit autorka.

„Nemám důvod vám lhát.“ Řeknu stroze. „To, že jsem čarodějka, jsem se dozvěděla před pouhým týdnem. A jak se znám s Dracem, vás nemusí zajímat!“

Pochopí, že šlapou do vosího hnízda.

„Tak promiň, Adri.“ Pousměje se Hermy smířlivě. „Co takhle zapomenout na to, že jsme něco řekli a začít znova.“ Jen to ne!!!

Chvíli přemýšlím. Století plynou... Nevypadají tak hrozně, ale jako já samozřejmě nikdy vypadat nebudou, a zase, abych se v Bradavicích s nikým nekamarádila, to nechci.

„Dobrá.“ Povolím nakonec. „Já jsem Adriana.“

„Já Hermiona.“ Podá ruku jmenovaná.

„Ron, ctěné jméno mé.“ Odváží se mi oblíznout tvář.

„Tak jak jste se měli o prá…“ zarazím se. Do kupé vpadne černovlasý mladík. Demonstrativně se zamračím. Tomu jsem to ještě neodpustila. CO by mu jako měla odpouštět?

„Všude jsem vás hledal, proč máte zatažené závěsy?“ pak si všimne i mé maličkosti. A jak teda poznal, že tam sedí? Podle šipek, ne?

„To je náhoda, co?“ hodím na něj umělý xicht, aby pochopil, že není zvaný. K mému překvapení se hodí na sedadlo vedle mě. Naježím se, přesně jak Hermiona řekla, jako dikobraz a posunu se, pokud možno nejdál od něj. Chvíli panuje trapné ticho.

„Tak… tak se už znáš s Ronem a Hermionou.“ Začne nesměle Harry a všimnu si, jak vysílá úpěnlivé pohledy k jeho přátelům.

„Ano.“ Přisvědčím. „velmi přátelští a taktní lidé.“ Ale, jak si správně podotkla, lidé.

„Ehm… Adriano, já…“

„My jdeme, Harry za Ginny. Harry musí mít vždycky něco navíc“ Vstane Hermiona rychle a vytáhne i ven Rona, kterému to nejspíš nedošlo. Když za nima zapadnou dveře, přiblíží se víc ke mně.

„Adriano, mě to mrzí. Vysvětlí mi už konečně někdo, o čem tu ti dva pitomci melou? Prostě mám vztek na Smrtijedy a ať se ti to líbí nebo ne, Lucius Malfoy je jeho přívrženec. Ale – ale neříkám, že může být… Draco stejný. Mě je líto, že tvůj přítel pochází z takové rodiny.“ Jsem dojatá! Autorka je zase sjetá.

„Říkal mi to.“ Zašeptám. „Netušila jsem, že je to tak zlé.“ Já to tuším už od první stránky.

„Je mi odpuštěno?“ chopí se příležitosti. Co se tu odpouští?

„Jediné špatné slovo a končím!“ pohrozím mu nakonec. Harry si slyšitelně oddechne.

„To jsem hrozně rád, tebe bych si nechtěl znepřátelit.“

„Jak to sakra myslíš?“ vyletím ze sedačky a skončím na Neptunu... Harry vyděšeně vytřeští oči. „To se mi omlouváš jen kvůli té Trojce?“

„Já – já, ne-ne to jsem ne-nechtěl říct. Měl-měl-MĚL JSEM NA MYSLI NĚCO JINÉHO!“ Obdivuju autorčinu odvahu prezentovat tohohle koktajícího dementa jako postavu z knížek HP. vybuchne stejně a já zaraženě klesnu zpátky. Vypadá dost zoufale, když se na mě odváží křičet. V tu chvíli jsem tak mimo, že položím úplně debilní otázku.

„A proč teda?“ Tuto část scénáře bych prosila vyškrtnout!

„PROTOŽE TĚ MÁM RÁD!“ vyrazí ze sebe úplně červený Harry. Otevřu překvapeně pusu, tohle mě zrovna nenapadlo. Jak jsem blonďatá, tak jsem blbá… KAmen.

„Aha.“ Zmůžu se. „Harry, prosím tě, uklidni se!“

Jmenovaný poslechne s malou poznámkou.

„Jseš fakt nevyzpytatelná. Člověk aby se bál ti něco říct.“ Člověk by se spíš bál, že něco řekne...

„Dokážu se snadno vytočit. Nic jiného neumím.“ Prozradím mu neradostně.

„Tak mi pak dodej seznam, na kterém jsou témata k bezpečné konverzaci.“ Vydechne Harry a mezitím se mu už vrátila normální barva ve tváři.

„Mám lepší nápad. Zkus mě líp poznat.“ Posunu blíž k němu mrtvou slepici, teda vlastně prakticky hned vedle něj. Jemu se zalesknou oči, přesně jako v tom prokletém obchodě Olivanderových a chytne mě kolem pasu.

„Jsi nádherná holka, Adriano. (Hezčí) Větší pitomost jsem ještě nikdy neviděla…“ zašeptá a dá si záležet na každém slově.

„To jsi asi devítidevadesátý kluk, který mi něco takovéhlo řekl.“ Použiju stejnou formu řeči, takže to musí znít fakt připitoměle. (a kurňa, právě jsem napsala připitomNěle...) hustě. Harry, stále mi zírající do očí, o kterých všichni prohlašují, že jsou uhrančivé a jako dva malé modré magnety, se tiše uchechtne a zavrtí hlavou.

„Vždycky všechno zlehčuješ?“ „Jasný, jsem totiž lehká!“

„Záleží na okolnosti.“ Mrknu na něj svůdně.

„Vážně?“ odhalí svůj bílý chrup udělal chroupy chrup, jednou rukou si sundá brýle, hodí je někam dozadu do stěny a přitiskne si mě k sobě.

„Jo.“ Přisvědčím slabým hláskem. „Ale teď to nějak nejde…“ slova zaniknou v hlubokém polibku. Jazyk až v krku... a tak, že. Strašně se mi motá hlava a nechápu sama sebe, proč tohle dělám! Miluju přece Draca, ne Harryho!! Ale proč mi to teda nevadí? Proč mi nevadí polibky od obou chlapců? Protože jsi levná jako dva dny stará houska, proto... Co s to sakra se mnou děje v poslední době? Mudlovské kluky, playboye našeho města povrchně odmítám a potkám dva kouzelnické kluky za sebou a udělat to samé nedokážu! A jaké mi teď Harry dává polibky! Musím si mu sednout těsně na klín, abych se alespoň trochu uspokojila. Nechutné detaily prosím vynechej! Nebýt ve vlaku, kdo ví, jak by to pokračovalo. A to je mi teprve čtrnáct! Na to, že tu polohlasně sténám, rozepínám mu košili, tisknu se k němu, co nejvíc, až cítím mezi nohama tvrdou bouli, se na svůj věk nechovám. Co to má společného s věkem?

„Kolik ti je?“ hnětne mi prsa v rozepnuté košili přes moji bílou krajkovou podprsenku.

„P – pět.“ „Čtr – čtrnáct.“ Odpovím mu s hlavou někde v oblacích a mozkem v prdeli....

„Aha.“ Polkne Harry a zajede mi jednou rukou do mých vlasů. Já tu snad budu mít orgasmus!

„Dáte si něco milánkové?

Bleskově vylétnu dozadu a narovnám hlavu tak rychle, že mi málem odletí při nárazu o hranu zavazadlového prostoru. Praštila jsem se a teď jsem praštěná. Před očima se mi rozprsknou barevné jiskry, jak to hrozně bolí.

„Do prdele, jau!“ ujede mi a podle matné orientace si sednu na sedadlo naproti Harrymu. „Jakej génius? debil?“

Když konečně můžu trochu vidět (Methanol vyprchal, Sladký ethanol se šel bodnout), poznám našeho vyrušitele. Nějaká starší ženská s pobaveným úsměvem na rtech.

„Je snad něco k smíchu?“ vyjedu na ni ostře a mnu si temeno hlavy. Hádej:D

„Budete to muset vydržet až do příjezdu na hrad.Tady to není povolené. Chcete si koupit něco k snědku?“ vůbec ji nevyvede z míry můj vražedný pohled.

„Ne, držím inteligenční dietu a teď laskavě jděte pryč!“ odpálkuji ji nevraživě. Vlaková prodavačka ještě na nás potuleně mrkne a zmizí ven.

„Já se snad zblázním! Copak tu není žádný klíč?“ rozčiluji se. Harry vstane, vytáhne hůlku, zašeptá jaké sisi se sekla... slovo, zámek cvakne a s největší pravděpodobností se uzavřou všechny dveře ve vlaku... hm, chybka. ostatním nezvaným návštěvníkům.

„Tak, kde jsme to skončili…?“ hodí hůlku na stůl a ten měl kde? Na stropě? a povalí mě na sedadlo.

„Neslyšels tu bábu?“ ušklíbnu se.

„Kašli na ni, to stejně nikdo nezjistí.“ Už teď máte za dveřmi frontu. Vyhrne mi tričko a políbí mi prdel ploché bříško. Zakloním hlavu dozadu a sama mu čechrám vlasy. Jenže Harry se mýlil. Dveře se rozletí podruhé. Zvednu se podrážděně, ale v tu ránu ztuhnu. Ve dveřích stojí Draco Malfoy. „A teď dáme Švédskou, lidi!“