Klovla ho! (KVK) 9
VAROVÁNÍ MINISTERSTVA ZDRAVOTNICTVÍ: ČTENÍ KOUZLA VELKÝCH KECŮ VÁŽNĚ POŠKOZUJE ZDRAVÍ VÁM I VAŠEMU OKOLÍ!
Vážení zesnulí!
Já to balím, mějte se tady fajn, nezlobte a nepozvracejte babiččin starobylý koberec! Za tři týdny se tady snad opět setkáme v plném počtu!
P.S.: Kdo chce dovézt polskou rakev, ať zvedne ruku!
A teď, ať to má grády, přivítejte staré známé ENTERY!
Kapitola sedmá
Poněkud vysoká cena za ochranu A říkej tomu třeba Karel!
„Adriano Michalcová…………………“
„Kdo jste?“
„Foooooooooosaaaaaaaaaaaa!“
„Jeden ze Tří.“
„Voldemort?“
„Ano a ty jsi má Vyvolená……….“
Rada do života: milé děti, nikdy, ale opravdu NIKDY nepodceňujte Adrianku a před otevřením jejího opusu si vždy předem odložte čelist, nebo si ji rozbijete o ostrou hranu klávesnice. Poučte se z mé chyby!
„Néééé!“ zaječím vyděšeně a vyskočím z postele. „Do prdele.“ Takhle po ránu… chtěla bych ji vidět v jedenáct večer.... to už by mohla být v žaludku, ne? ulevím si. „byl to jenom debilní sen.“
„Co je, Adriano?“ přiběhne dopola topola svlečená Elita. Hele, já to s tím Karlem nemyslela vážně!
„Ale nic, noční můra. Kolik je hodin?“ Je tolik, kolik právě je. Pokud máte na svých hodinkách více či méně, to není naše chyba, neboť my chodíme právě včas! zívnu si a vylezu z postele. Jsem ještě trochu vyklepaná. Vytřást z ní duši se mi nepodařilo, ale má to alespoň následky.
„Čtvrt na osm, zrovna jsem tě chtěla probudit. Tobě nejde budík na mobilu?“
Zmateně sáhnu na mobil a zase se vyděsím. Displej hraje všemi barvy Barv… jaaaaasněěěě… hele, už to nehul! a dává nesmyslné obrazce.
„Co to má sakra bejt?“ přizvu k tomu Elisu z Rivombrosy.
„Cos čekala na místě přecpaného kouzly? Tyvole, nervák... Žádná elektronika tu nemůže vydržet, docela se divím, že to ten tvůj mobil zabalil až po dvou dnech. Ber to jako úspěch.“
„A to jsi mi nemohla říct?“ začertím se. Někdo to říkal v minulé kapitole, máš poslouchat!
„To by stejně nemělo smysl, nepochopila bys to nevěřila by si mi.“ Pokrčí rameny Elita a já ji v duchu musím dát za pravdu.
„Skvěle, můžu to rovnou vyhodit.“ Šoupnu mobil do nočního stolku. Kontejner v nočním stolku? Jak praktické… to aby se měla v noci v čem hrabat, víš... „ještě že tu mám normální budík, snad mám nabité baterky.“
„Hele, co se ti zdálo?“ zamračí se Elizabeth náhle. „to byl výkřik do prázdna? čiré hrůzy.“ To jsem řvala tak nahlas...?
„Nic, jenom idiotskej sen.“ Zopakuji svou prvotní myšlenku.
„Tady v Bradavicích není nikdy nic jenom!“ nenechá se. „Co přesně se ti zdálo?“
„Znám tě teprve jeden den, nebudu se ti se vším svěřovat!!“ vyskočím naštvaně a prorazím strop. Jo, to už tu bylo.
„Tak teda promiň!“ urazí se Elis a jde si ke svým věcem.
„Tak si zopakujeme, ten pěkný pohyb zápěstím. Švihnout a mávnout. Zvednout lopatu a praštit. Tak prosím.“
Elizabeth až do poslední hodiny kouzelných formulí okázale ignoruji. Sice sedíme vedle sebe, ale nemluvním s ní. Co je jí sakra do toho, co mám za sny! Ale to mi nebrání dělat menší vtípky. Kdybych tohle neglosovala v psychologii, tak ji praštím. Telepatie koukám ještě funguje...
„Slečno Michalcová, co třeba vy. Ještě bez zaříkadla.“ Ukáže na mě. Já se jenom ušklíbnu.
„Švihnout a… rýpnout!“ předvedu velmi zajímavé gesto. Polovina třídy umře. vyprskne smíchy, i Elita to nevydrží a rýpne si... rýče jsou bezva věc! .
„Ano, slečno, v tomto oboru máte určitě bohatou praxi, to jo… ale nyní se vraťte k tomuto kouzlu. A abychom se vyvarovali dalších… ehm…nechtěných gest, předveďte celé zaklínadlo. Formule zní: Wingardium Leviosa. Tak se ukažte.“
Nyní znejistím. Včera večer mi hůlka vůbec nefungovala, co když i teď? Ale za pokus to stojí. Dramaticky si odkašlu a zadívá se na bíle pero. Potlačím nutkáni se puberťácky zachechtat, protože Puberta by se mnou zase třískla o zem, a udělám to, co mi Kratiknot přikázal.
„Wingardium Leviosa.“ Předvedu mu perfektní pohyb hůlkou. Jau, moje voko! Teď jenom, aby to i správně fungovalo. Ale taky že funguje. Udiveně zírám na zvedající se pero. Ještě že si to ostatní přikládají k tomu, že jsem jako prvák udělala své první kouzlo, ale proč mi to včera vůbec nešlo? Roste ve mně nespokojenost a okamžitá touha vědět o co tu go. Tak to už jsme čtyři: já, můj geniální mozek, moje noha a možná i kolegyně Smrtka by to ráda věděla… Ušetři mě, prosím tě...
„Výborně, slečno Michalcová, připisuji Nebelvíru dvacet bodů. A teď vy, ostatní.“
„Elis.“ Drknu do ní v tom všeobecném šumu. „promiň za to ráno. Někdy se chovám fakt hloupě.“ Někdy? Ale vtipná je, to se musí uznat!
Elizabeth našpulí pusu.
„No tak.“ Upřu na ni své magnetická kukadla. Není někde v okolí nějaké ostré železo...? „já tě mám ráda, po jednom dni ji musí milovat! jen to občas dávám najevo odlišným způsobem.“
„Tak jo.“ Souhlasí nakonec. „ale nauč se alespoň základy gramatiky, abych ti ta tvá magnetická kukadla nevypíchla! už na mě nevyjížděj. Řvi si na někoho jiného.“
„No jo.“ Zakňučím, ale mám radost. Poprvé mám pocit, že bych bez kamarádky nemohla žít. A co teprve chodit na záchod! Ale nezapomenu si stopnout po konci hodiny Kratiknota. (Teď jsem si ji představila v oranžové reflexní vestě a s červenou plácačkou v ruce) A bude to za dva, pane řidič... Nějak mi neleze do hlavy všechny ty věci. No, to bude tím, že ta věci neexistuje.
„Pane profesore.“ Doprovázím ho do kabinetu s náručí plnou pomůcek na kouzelné formule, které by maličký kouzelník neunesl.
„Ano, slečno Michalcová?“
„Na něco se vás chci zeptat. Může mít hůlka ze Tří nějaké výpadky? Jako její majitelka?, Okno jako Windows. že třeba někdy nemusí fungovat.“ Vysypu ze sebe. Kratiknot se zastaví.
„To je vyloučené.“ Řekne pisklavým hláskem. „právě i tím jsou tyhle hůlky charakterizovány, že nikdy nemohou selhat. Vám se to stalo?“
„Jo, včera.“ Přisvědčím s rostoucí nechápavostí. Parabola prudce klesá. Blbost na ose x, úroveň na ose y... „učila jsem se kouzlo: Sommsible a vůbec to nešlo. A to i Hermiona Grangerová říkala, že všechno dělám správně.“
„Takže vám jdou kouzla, jen když je neposíláte na vás samotnou?“ zamračí se profesor.
„Dá se to tak říct.“ Ne, na tohle už žádný graf nestačí.
V tu chvíli však vytasí hůlku a vyšle na mě zaklínadlo: <= proč tam je ta dvojtečka? Expelliarmus tak rychle, že nestačím mrknout. Ovšem se bílý paprsek Změna barev je zřejmě v módě... červená se mění na bílou a ufoni zoranžověli. ode mě odrazí a zasáhne jedno brnění.
„Co to mělo být?“ zamračím se.
„Nemožné…“ hlesne Kratiknot. Souhlasím.
„Co?“ vytáhnu obočí. Navrhuji autorce, ať vystuduje patologii, pak bude moct své okolí připravit o čelist jednou provždy i bez Klovla ho.
„Proč jste mi neřekla, že jste Odpouzovač?“ ...i když by možná stačila motorová pila!
„Kdože?“ otevřu pusu. „Ten, kdo všechny odpouzuje.“
„Odpouzovač. Kouzelník, který má v sobě vnitřní ochranu, prakticky proti všem zaklínadlům.“ Vysvětlí mi. Stejně ohromeným tónem. Zkusila bych Avadu… Já bych zkusila kulomet...
„To jsem vůbec nevěděla.“ Zašeptám. „To jsou i Potter a Voldemort?“
Profesor hlasitě vykvikne, jakmile uslyší jeho jméno. Slepice jsou na každém rohu, třeste se!
„Ne.“ Odpoví nakonec roztřeseně. „Od 15. století, kdy zemřel Erik Greend, poslední Odpouzovač, se už žádný neobjevil. Z jaké jste rodiny?“
„Z mudlovské.“ Odpovím otráveně. Cyankáli zabralo! Hurááá!
„Nesmysl.“ Zavrtí hlavou. „Minimální požadavek, dostat tyhle mimořádné schopnosti, je, že musíte být z čistokrevné kouzelnické rodiny.“ A je to tu, vážení! Hodina pravdy...
„Já ale vážně mám normální rodiče.“ Čímž přiznala, že je nenormální. Odporuji zatvrzele. Není to poprvé, co mi tohle někdo řekl. „Je ještě něco, co bych o tom měla vědět?“
„Ano, jedna taková smutná věc. Nemůžete mít děti.“ Povzdechne si. Aha… tím máme jako jistotu, že další taková už se nenarodí? Bůh existuje!
„COŽE?“ zařvu vyděšeně. To snad ne!
„Na světě nemůže být tolik Odpouzovačů, tak si to příroda vyřešila po svém. Zbavila vás plodnosti.“ Zamává hůlkou a do vzduchu se vznesou věci, které jsem před pár sekundy Sekund… do seznamu si připiš: naučit se vzory podstatných jmen! nevědomky upustila.
„To přece nejde!“ namítnu slabě. „Že ne?“
„Je mi to líto, slečno Michalcová. To je cena za ochranu.“ :D
„Poněkud vysoká.“ Chudák Karel… Chudák parabola... Kníknu. „ale prosím, nikomu to neřekněte. Přece jenom to bude jistá výhoda.“ Pravý důvod neprozradím. A on je debil, takže to nepochopil. Co by měl nějaký kluk s holkou, která nemůže být těhotná? Heh, já bych věděla:-)
„Spolehněte se. A běžte se z toho vyspat. Není to nejlehčí novinka na žaludek. Mrtvolka zvedá zelenavý obličej ze záchodové mísy a utírá si ústa. Tiše přitom sípne: „Souhlasím!“ S těmi věci si poradím sám.“
„Hm. Nashledanou.“ Otočím se a vyrazím do nebelvírské věže. Tohle musím říct Elitě i Hermy. Ty budou koukat! – prý: „Nikomu to neříkejte!“
„Ne.“ Vydechnou obě, když si je odtáhnu do kouta.
„Jo.“ Přikývnu zdrceně.
„No… ne!“ odporuje Hermiona zatvrzele.
„Ale ano.“ Nenechám se zviklat. „klidně si můžeš ušetřit ty kecy, že je to nemožný. Sešli na mě jakékoli zaklínadlo a nebude působit.“ Vsaď se! Abrakapánev! Ratatatata!!!
„To je skvělý, ne?“ raduje se naivně Elis.
„Myslíš?“ vytáhnu obočí. „Chtěla bys něco takového za cenu, že nikdy nebudeš mít děti?“
Elizabeth se rozpačitě zarazí. Je nejspíš mého názoru. Radši pokud možno obyčejný kouzelník než tohle. Ach jo!!
„Holka, já z tebe snad budu mít husí kůži!“ prohlásí Hermiona. To je u většiny hus běžné, buď v klidu. „Nejprve Trojka a pak tohle. Vsaď se, že se tě zanedlouho bude bát i samotný lord Voldemort.“ Ten z ní bude nadšený… už ho vidím s vyplazeným jazykem, jak si to kluše před Adri na vodítku a vrtí ocasem...
Elita bezděčně vykvikne. Já bezděčně sháním morfium…
„Co je?“ zamračím se na ni.
„Jen… jen mám z toho parchanta trochu bobky.“ Hlesne. Koza, co chcete.
„I z jeho jména?“ nechápu. „To si myslíš, že když řekneme nahlas lord Voldemort (Elis znovu kvíkne), tak se sem přižene, nebo co?“ „Čus holky, tak kde je ta párty?“ :D
Elizabeth němě pokývá hlavou.
„Tak to bychom tě v tom měli pořádně zacvičit. Pamatuj si, strach ze jména posiluje strach z jeho nositele.“ Oznámí důležitě Hermy. Já se jenom ušklíbnu. Já taky, tohle už jsem někde četla, slyšela, bla bla bla… taky tak nesnášíte kolotoče?
„Jasně.“ Souhlasí neochotně moje spolubydlící.
„Tak co s tím?“ zeptám se netrpělivě.
„Jestli myslíš s tvými vlastnosti, tak to tě budu muset zklamat, odoperovat to nejde.“ Ani kulometem...? Řekne Hermiona. „ale má to i své výhody, nezatracuj to hned. Třeba ti to jednou zachrání krk, co ty víš.“ Hm, já to vím jistě. Krk možná, ale zbytek patří foosám!
„Já jdu nahoru.“ Náhle se zvedne Elis. „Jdeš?“ houkne na mě.
„Za chvíli.“
„Co ty a Draco Malfoy?“ uhodí najednou hromová Hermy, když Elizabeth odejde.
„Co by.“ Pokrčím rameny. „Dokonale mě ignoruje. Dokonce už má nějakou holku. Ale to už vlastně víš.“
„Ty jsi mu ten vzkaz nenapsala?“ málem se chytí za hlavu. To je tak dramatický, co bude v příštím díle?
„Jo, vlastně jo. Na sobotu v osm hodin.“ Rozpomenu se. Jak jsem na to mohla zapomenout? Průser…
„Těsně před večerkou. Gratuluji.“ Řekne suše. „Ozval se?“
„Ne.“ Zavrtím hlavou.
„Elizabeth o tom neví? Co bylo mezi vámi dvěma?“
„Ne, znám ji teprve den. Nepotřebuji, aby o mě hnedka všechno věděla. Zato ty už mě znáš dva, to už by šlo… “
„Nevěříš ji?“
„Věřila jsem jenom jednomu. A teď to vidíš. I když… asi jsem si to zasloužila. Tak moc ho miluju! Napiš do Brava! Myslíš, že má šanci se tam dostat s takovou konkurencí? Nejsou to jenom prázdná slova, Hermiono. Já se zblázním, jestli tam nepřijde. Nebo líp si hodím mašli. Jsem prostě dáreček!“ Opřu si zničeně hlavu o ruku. Tak přemýšlím, jestli to ta slečna dělá schválně…
„To neříkej. Však on se umoudří a přijde.“
„Ahoj Hermiono. Jej… ahoj A-Adriano.“ No sbohem...
K našemu rohu přijde Harry a když mě tu uvidí, dost se zarazí. Jo, pod zem a rychle.
„No, já už půjdu.“ Zvednu se. „Slíbila jsem Elitě národa, že za ní budu orodovat, ale bohužel, Adriana tu byla první… poprskala jsem si monitor! za chvíli přijdu. Nazdar.“
„Počkej!“ zadrží mě Harry. „Chci s tebou mluvit.“ Na co máš rozhlas, vole?
„Nepřišel si náhodou za Hermy?“ zeptám se ledově. Na něj mám dneska tak akorát náladu. Ta mění náladu jak ponožky… teda aspoň doufám… ale taky to cejtíš, žejo!
„To počká.“ Mávne rukou Hermiona, vstane a odejde se slovy: „Stejně si potřebuji udělat nehty. úkoly.“
Přinucená si sednu zpátky a Harry na její místo.
„Tak co je?“ rukou hrábnu do hábitu pro mobil, abych si s ním na provokaci hrála. Jenže si uvědomím, že dnes ráno odešel do věčných lovišť. Bizon, hele! Tak vytáhnu hůlku, aby se neřeklo. Začnu si s ní točit. Ehm… to bych zrovna ne - BUM!
„Chci s tebou mluvit.“
„To už si řekl jednou.“ Když tobě je potřeba to občas zopakovat, víš!
„Zlobíš se na mě?“ pohlédne na mě Harry smutně. V tu chvíli si uvědomím, že vlastně trpí jako já. Nenaplněnou lásku. Schovám hůlku. Dílo dokonáno.
„Ani ne. Mohla jsem si zato sama. Já tě sváděla.“ Odvrátím pohled.
„Nevěděl jsem, že Malfoye miluješ. Víš, ani to tak nevypadalo.“ Osmělí se. Tahle voda je dost přihřátá. A to se říká, že do stejné řeky dvakrát nevkročíš.
„Já vím, jsem husa. Zradila jsem kluka, kterého miluju.“ Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Bože, jaká se ze mě stala citlivka! Objev roku!
„Miluješ?“ zopakuje po mě tiše. „Stále?“
„Až do smrti.“ Hm, to nebude tak dlouho. Ale chvíli to možná přece jen potrvá, kulomet se mi v kapse trochu šprajcnul.
„Takže nemám naději?“ vzhlédne Harry. „žádnou?“
„Obavám se, že ne.“
„A v tom vlaku… taky ne?“ Ani ve vlaku, ani nikde jinde, Harry.
„Já nevím.“ Zakvílím potichu. „Byla jsem svými city zmatená. Možná to byla počáteční zamilovanost. Teď ale nic. Vím přesně, co chci. Vážně? Tady bych si dovolila přidat svůj hlas k protestujícímu davu pod balkonem. Bohužel to nemám. Kvůli své vlastní blbosti. A navíc jsem zlomila srdce i tobě. A jak to hezky křuplo! Nejradši bych to všechno vrátila zpět.“
„A nechceš raději začít znova? Zapomenout na minulost. Chápeš?“ Promiň, cože? nevzdává se. Vlastně, i já bych se nevzdala. Jenže mám malou naději na sobotu a rozhodně ji nechci propásnout.
„Chci, ale s nikým jiným. Promiň Harry. Nemůžeme být přátelé?“ Ne, to nebyl pumový útok, to jsem jen sletěla ze židle! podívám se na něj prosebně. Černovlasý chlapec chvíli mlčí.
„No…“ozve se po dlouhé minutě. Ano, jenom Adrianka dokáže natáhnout čas na skřipec! „můžeme, ale víš, co chci já a mě obyčejné přátelství nestačí. Ale jak je po tvém. Třeba se to někdy změní.“
Polknu poznámku, já sedativa, že nikdy se to nezmění a vstanu.
„Už musím jít, Harry. Ahoj.“
„Ahoj Adriano.“ Rozloučí se semnou chabě a já ho tam nechám samotného.
„Kde se couráš?“ otočí se Elizabeth od psacího stolu. Ten vzala kde? Pod kobercem? To je nová stropní móda. Okoukalo se to od Batmana, víš? Zřejmě dělá úkoly.
„Harry Potter mi vyznal lásku, proto sem se trochu zdržela.“ Hodím se na postel a zavřu oči. Fakt toho bylo na mě moc. Ta síla osobnosti!
„Nekecej!“ slyším, jak vstane ze židle a sedne si vedle mě. „a cos mu řekla?“
„Ne.“
„Ne?“
„Jo. Nemám zájem.“ Zopakuji monotóně.
„Ty nemáš zájem o Harryho Pottera? Ty ses snad zbláznila! Šílí po něm všechny holky po světě!“ Možná, že taky i všechny na světě. jo já vím, jsem pro Elis samé překvápko. Hm, chyba bude spíš v Matrixu.
„Nemiluju ho.“ Vysvětlím potichu.
„A koho teda miluješ?“
Otevřu oči.
„Jak to myslíš?“ zvednu se podezřívavě.
„Když odmítáš nejhezčí kluky na škole, musíš být už zadaná. Být nejhezčí na škole automaticky znamená, že se do vás každý musí zamilovat. Pamatujte na to, dámy, ať si o vás někdo nemyslí, že jste OUT! Jiné vysvětlení nemám.“ Má to cenu ji zase lhát? Vždyť má pravdu.
„Kéž by.“ Pousměju se trpce.
„Hele, Adruš, co mi tajíš?“ To je samá Adruš, Hermuš… Smrťuš, já nevím jak ty, ale Makreluš se jde zahrabat. Uš? Ale kuš...
„Miluju Draca Malfoye.“ Povzdechnu si. Ať už to mám za sebou.
Elis uznale hvízdne.
„Tak proč ho nesbalíš? To už jsou Vánoce nebo co? Na kolena před tebou padají největší frajírci, čeho se bojíš?“ Že mi dojde baličák!
„Odmítnutí. Není všechno tak, jak se zdá…“ a konečně ji vypovím můj milostný románek, který neměl dlouhé trvání.
„Hustý!“ uznale ohodnotí. Ježíš, já z toho nebudu… ne, že bych byla, ale chápejte, tohle musí odrovnat každého, o mrtvých nemluvě. To snad musí odrovnat i Adriančinu pokřivenou představu o realitě.
„Jak pro koho.“ Odseknu. Zase je mi do pláče. Jo, to mě obzvlášť…
„Prosím tě, neměj strach. Nemůže ti odolat, jen to určitě hraje. V sobotu tam přifrčí jak na koni.“ Pořekadlo Neuč orla lítat bych v tomto případě převedla na Neuč oběť trpět!
„Myslíš?“ jsem trochu nejistá. Jak se říká stavu, když mlátíte hlavou do zdi? „Adrianka“?
„Nemyslím, vím. Ou jé. A pojď mi prosím tě pomoci s tím úkolem. Nemám šajn, jak se dělá ten pitomý lektvar, který jsme dělali na první hodině.“ Vytáhne mě k jejímu úkolu.
„Mě se necéé!“ zabučím. Přiznala se!
„Hele, přes lektvary jsi génius a já si s tím nevím rady.“ Přemlouvá mě Elizabeth nešťastně.
„Jen kdybys nekecala.“ Mumlám si pod vousy, když se nechám překecat. Holkám to nějak moc kecá…
„I Snape čuměl!“ Ono nás bude víc...
„Jasně, jenže mě do výstřihu.“ No, to jo. On nestačí Brumbál, už i Snape se dal na mladší!
„No to taky, ale hlavně do tvýho kotlíku.“ Ou, jak vzrušující!
„Vždyť je to kotlíkofil.“ :-DDDDDD
„Přece byl ohromenej!“ A hádej z čeho:-D můžeš jednou...
„Ale to nezabránilo tomu, že budeme v neděli uklízet jeho kabinet. Dokážeš si představit, co to bude za smrad?“ Mně stačí tvoje ponožky, díky!
„Znáš bublinové kouzlo?“
„Jo!“
„Vyprovokujeme ho?“ Ano, ano, ano! Konečně chytrý nápad!
„No jasně. Aby si pamatoval na mě, Adrianu Michalcovou a tebe Elizabeth Malyorovou!“ A do smrti na to nezapomene.
„Grrrr!“
„Co je?“
„Neříkej mi celým jménem. Víš, že nesnáším jméno Elizabeth!“
„Sím tě, toho naděláš.“ :DDD teď se ozvala mistryně v oboru!
„A jak by bylo tobě, kdyby tě rodičové pojmenovali po nějaké úchylné královně z roku raz dva?“ Co prosím? Sípu a pištím...
„Poslala bych je na gilotinu.“ Hele, řekni, žes to byla ty… prosím! Nemluv na mě, já zpracovávám blbost...
„Vidíš.“
„Nevidím, slyším.“ Zajímalo by mě, jak moc je tenhle rozhovor důležitý pro děj… ehm, chci říct... vlastně netuším, jak tohle mám nazvat. Pokus o děj?
„Hele, pustíme se do těch lektvarů, Adriano Třetí.“ Kdyby teď na naši zahrádku přistáli ufoni, přišlo by mi to normální, věříte mi?
„Jak myslíš čárko Elizabeth.“
Po hodině pošťuchování a slovní válce („Nemlať mě tím Oooh!“ – „Tak si strč do háje do svoje Jáá!“) se do toho úkolu pustíme. Musím ale uznat, že to bylo nejhezčí odpoledne tady v Bradavicích. Aha…
Všechno bylo relativně v pohodě, s Elitou jsme se staly nejlepší kamarádky, ale moje dobrá nálada mi vydržela až do první hodiny obrany proti černé magii ve čtvrtek. Normálně jsme šli, tedy my všichni nemrtví muži, z učebny přeměňování (McGonagallová mě prý chce naučit zvěromágem, co to ale je, to zatím nevím)
Otázka dne. V jaké zvíře se asi Adri promění?
-
husa
-
dikobraz
-
mimozemšťanem už je
-
zahradní trpaslík
Tipuju e) vir.
do třetího patra. Jenže když jsem poprvé zahlédla naši novou profesoru OPČM, div jsem nevyprskla smíchy. No to je držka! Vypadá minimálně na čtyřicet, má protáhlou hubu, malá prasečí očka, potměšilý škleb Ne, ona ne! a naprosto nemoderní oblečení, které bych si s pýchou vzala někdy v temném středověku. Už od prvního pohledu mi bylo jasné, že s touhle se kamarádit nebudu. Miluju předsudky...
O své názory se tiše podělím s Elis, když si jdeme sednout dozadu. Kámoška se mnou úplně souhlasí.
Náš rozhovor přeruší pisklavý hlásek.
„Tak klid prosím, hodina začíná. Vítejte na první hodině OPČM, jmenuji se Dolores Jane Umbridgeová a budu vaše profesorka. Moment, ale ta měla vypadat jako ropucha...
Time!
A teď si dáme tu o kůzlátkách… Já bych radši Bradavický masakr motorovou pilou...
Out!
Protože jste ještě malincí studentíci…“ vycení špičaté zoubky. Ne, to je jasná Červená Karkulka! Já se potměšile zašklebím. Zrovna já na malého studentíka nevypadám. S metrem padesát... to si fandíš, děvče. „…budeme obranná kouzlo brát jen z té teoretické stránky. Až na vyšším ročníku vám povolím metat po sobě zaklínadla a různé kletby. Koupili jste si učebnici Květoslava Párala?“ ...je to Karkulka!...
Pár „studentíků“ souhlasně zamručí.
„Ale, ale. Takhle by to nešlo. Všichni odpoví, buď ano, paní profesorko, nebo ne, paní profesorko. Tak znova.“ Zatleská drobnými tlustými prstíky. „Máte učebnici OPČM pro začátečníky od Květoslava Párala?“
„Ano, paní profesorko.“ Poslušně zamumlá třída. Jen já na protest mlčím. Přece si od té babizny nebudu nic přikazovat. Kdo tohle přežil, ať zvedne ruku! ...................A teď mi řekněte, kolik z vás ji zvedlo… to mi připomíná jistý film, kde tohle někdo řekl do telefonu.
Ufoni už přistáli, jdete s námi na kafe?
„Tak si ji otevřete na straně pět a přečtěte si celou úvodní kapitolu. Na konci hodiny si uděláme společně výpisky. Tak do toho, děťulata!“ Budu zvracet… Zavírá se do Bohnic za nekontrolovatelný smích?
Stisknu rozčileně zuby. Přímo nenávidím, když mě někdo nazve dítětem. Jo a to říkáš ve čtrnácti/šestnácti… počkej, až ti bude dvacet. Proto taky si začnu do učebnice čmárat různé blbůstky. Jak jsem si ji četla dopředu, jsou v ní úplné kraviny. A tak jsem si ještě pro jistotu na doporučení knihkupce koupila serióznější učebnici, která alespoň neblábolí, že se protivníka napřed slušně zeptáme, jakou na nás sešle kletbu. To by u nás vyšlo nastejno, kdyby se zeptal nějakej buzík ožralýho pobudu, jestli mu dá do držky nebo s ním vysklí obchodní výlohu. To mi to připomene a vytáhnu si z modrého baťůžku, který jsem si pořídila v jednom mudlovským krámě, když jsem s hrůzou zjistila, jaké máme děsné aktovky předepsané do školy, učebnice od Remuse Lupina: Jak se bránit, když jsem malý prvák. Ta mě zaujala na první pohled. Už zvracím! ...přijímají do Bohnic dobrovolníky?!
„Ukaž.“ Přisune si ji blíž Elizabeth, když ji přestanou ty hrozné Páralovy bláboly bavit. „Kde jsi to sehnala?“
„Kde asi, na Příčný. Ten prodavač mě včas upozornil. Je úžasná. Klidně si ji taky objednej, jestli chceš u zkoušek projít.“ Poradím ji tiše, jenže si neuvědomím, jak je to v ztichlé třídě slyšet. Jsem holt zvyklá na randál. Jsi ve škole, ne v bordelu! Myslím, že ona ten rozdíl pořád nezaznamenala. Profesorka Umbridgeová, neboli malá člověčí ropucha se přesune od katedry k naší lavici.
„Je s tou učebnicí nějaký problém?“ skloní se k nám. Div nenakrčím nos. Teda, tý ji páchne huba! Je mi jasné, že autorka byla natolik pod tlakem svých emocí, že zapomněla gramatiku.
Pauza na němý výkřik.
...........................................................................................................................................!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!?????????????????????????!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!.........................................................
Pokračování příště.
„Jo, je na velký kulový.“ Řeknu nahlas, aby mě slyšela celá třída. Zase musím být extra, nemůžu si pomoci. Zase ji musím praštit, nemohu si pomoci! Já ti můžu pomoci! „Tak tu radím své kamarádce, aby si objednala tuhle od Remuse Lupina. Je tisíckrát lepší, můžu vám ji s čistým svědomím doporučit.“
„Co mi vy, máte co doporučovat?“ zasyčí vztekle. Sím, já bych věděla... GRAMATIKU!!! Celá třída zanechá čtení těch magořin a se zájmem nás poslouchá, kdo slovní bitku vyhraje. „A ještě knížku od špinavého křížence?“
„Od koho?“ zeptám se zdvořile.
„Vy nevíte, že váš modla Lupin je vlkodlak?“ potměšile se pousměje. Jenže to mě z míry nevyvede. Už ji můžu odprásknout? Včera bylo pozdě!
„Aúúú!“ zavyju sarkasticky. Bude to znít stejně, až na nějakého narazíš. Chtěla bys?! „a co to má společného s tou učebnicí? Vždyť je to vlastně priorita, alespoň něco o černé magii ví víc než nějaký Květoslávek, nemám pravdu?“ roztomile se zasměju.
„Ne, nemáte, slečno…“
„Michalcová. Adriana Michalcová, ctěné jméno mé.“ Představím se. A kam se hrabe Velbloud… Nejspíš hodně hluboko.
„Michalcová?“ zasvítí ji oči. Kdo zapnul elektriku?
„Jo, to je moje maličkost. Je s tím nějaký problém?“ heh… apokalyptický.
„Ale vůbec ne. Teď však tu knížku od vlkodlaka schovejte a věnujte se kompetentní učebnici.“ Zapiští a odkráčí ke katedře. To semnou samozřejmě nehne. Zabořím se do čtení: Jak se bránit, když jsem malý prvák. Blbě.
„Ty se nikdy nezměníš.“ Zašklebí se Elis a čte si semnou.
Ano, opět nepřekonatelné Entery...
Araxino prohlášení na závěr:
Když jsem tohle četla, prošla jsem snad všemi stavy šílenství, které můžou mrtvolu potkat. Věřte mi, že mě postihla ztráta čelisti, schopnosti mluvit, myslet a vyjadřovat se v souvislejší větě, než je jen: „Hehehe... ho? Hihihi...". Vlastně jediná schopnost, která mi zbyla, je schopnost zírat, a tu po Třech veledýlech od slečny Sylhinky a devíti kapitolách lady Adriany Dokonalé Michalcové ovládám skutečně bravurně.
Pokud teď také zíráte s otevřenou hubou a mozkem někde na Marsu, je vám zle od žaludku nebo prostě nemůžete uvěřit, že něco tak absurdního může samostatně existovat s vědomím a svědomím celonárodní psychiatrie, úplně vám rozumím. Můžeme být jenom rádi, že zjevy rodu Adriankus absolutnus většinou neobjeví v klávesnici svého počítače takovou zbraň hromadného ničení, jako to udělaly obě výše zmíněné dámy. A taky musíme doufat, že jejich existenci nezaznamená Severní Korea, jinak se jaderné zbraně odsunou do pravěku.
Bojujme do poslední rakve!
K poctěěě zbraň! Mrtvolááám zdar!
A Kamen...