Klovla ho! (KVK) 2
Kapitola první Sakra... to předtím měl být prolog?
Co se to se mnou děje?
Copak, raší ti ostny, další hlava, nebo tě bolí chapadýlko?
„…působením vnější tlakové síly kolmo na povrch kapaliny v uzavřen nádobě vznikne ve všech místech kapaliny stejný tlak…“ Jak řekla Anette, učit se ve 14ti (16ti) Pascalův zákon je TDP (ta divná pitomost) Kdy jste se to učili vy? Já už se nepamatuju, bylo to dávno…ne, zas tak dávno ne.
„Hele, nešprť se to, to ti už na hodinu nepomůže.“ Zavře mi Martina sešit před nosem a zašklebí se. Podle šklebu poznáš šprta.
„Když já budu určitě zase zkoušená.“ Zazoufám si a pohodím svoje dlouhé blonďaté vlasy dozadu, tím pádem ohodím podlahu. Pár klukům div málem nevypíchnu adnou vietnamoči, jak mě celou dobu pozorují a říkají si: „To je ale trapka, co?“. Já ještě na provokaci si stáhnu tričko ještě níž, že mi málem vypadne slovosled vyleze podprsenka, přehodím svoji hubenou nožku přes druhou hlavu, čímž se mi poodhalí moje pětinohá kostra stehna pod titěrnou minisukní a kluci rozrazí lavice a letí na záchod s poněkud těsnějšími poklopci. Já jim to spravovat teda nebudu! Spadl jim do nich ježek, Strážce tequilovníků. :-D Já se jenom rozesměju a Marťa jen našpulí pusu.
„To tě to furt baví kazit nám iluze o dokonalé větě hecovat kluky?“ Aha, takže ježci byli organizovaní. Chodili na skupinovou terapii.
„Vždyť je to sranda, ne?“ pokrčím rameny a znovu otevřu sešit, abych tu látku o mechanických vlastností alespoň trochu naučila slovosled.
„Stejně to nechápu.“ To jsme dvě. Začne zase Martina závistivě. Bacha, raší ti rohy... „Je ti skoro čtrnáct a svými měřítky bys trumfla kdejakou šestnáctku.“ Inteligencí těžko. Krávy se dožívají šestnácti let? To si snad děláte legraci, ne?
„Tak mi toho prostě příroda nadělila víc a dřív a netrefila se.“ Ostny, rohy a hoooodně bohaté rodiče. Řeknu, duchem někde u Pascalova zákonu. Pascal si od té doby změnil identitu.
„Ale jinak hubená jsi a ty tvoje Vietnamoči.“ Zkoumá mě kámoška. A co teprve, když tadyhle odhrnu tu zelenou kůži... „Tak nádherně pomněnkově modré jsem ještě u nikoho jiného neviděla. Taky jsem v životě neviděla takového Ufona. To mi pověz, jak to všecno děláš? Ona si umí udělat oči? MS, zapomněla? Můžeš sbalit každýho kluka, kterýho si zamaneš. Stačí vám dárkový balicí papír, nebo chcete i mašličku? Proč si vlastně nakonec s tím Adamem na rande nešla?“ A já že jsem nepochopená.
Nakonec toho šrocení nechám, Marťa má pravdu, do hlavy to už teďka těsně před hodinou nenarvu. Jo, ve vakuu se informacím nedaří. Podívám se na ni s rozladěným výrazem. „Rodiče mi vždycky říkali, že si nemám začínat s někým z jiné galaxie!“
„Protože je to debil.“ Heeezkyyyy... jsem z toho na větvi…asi přejdu na becherovku.
„Vždyť je to nejhezčí kluk, kterýho tu v městě máme a to nezkoušej popřít.“ Odporuje a je na ni vidět, že by ho ráda měla i ona. Ale má strach, že by jí kaktus vypíchl nové Vietnamoko.
„To možná je, ale to ještě nevylučuje fakt, že je to debil.“ Zamračím se. Budeš v téhle inteligentní debatě pokračovat ještě dlouho? To abych věděla, na kdy si mám nařídit budík. Je ze mě Sněhurka.
„A co ti udělal?“ zajímá se Martina. Řekl, že moje ostnaté fleky nejsou IN! Teď prý letí Milka... kráva jedna!
„Ty jsi neviděla ten nápis na lavičce?“ pohodím blonďatou hlavou směrem k oknu, které bylo otevřené, takže prolétla ven a při pádu na nádvoří zabila kolemjdoucího ufona. „Centrálo, mám ji!“
„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Jakej?“ MICHALCOVÁ JE UFO!!!
„No, víš jak jsou před školou ty lavičky?“ Martina kývne. „no tak tam na jedné napsal Adam nejspíš z machýrek: Co to? To to…Já Adam Roztočil – první kluk, který sbalil Adrianou Michalcovou se vším všudy. Nějak si moc věří, co?“ pohrdavě si odfrknu. A na protějším konci místnosti vznikne hurikán. Invaze začíná.
„A proč si myslíš, že to psal on?“ nezdá se kamarádce, protože inteligence ufonů je na ni příliš složitá.
„Blbej je na to dost a po těch spoustu dopisech bezpečně poznám styl jeho psaní.“ Jo, esemesky totiž zaberou o dost víc času. To poznala z té věty? Přesvědčím ji a dojde mi, že když tenhle argument uznala, musí být blbější jak tágo. podívám se na hodinky. Za minutu zvoní. Ó bože, to máme na fyziky tu starou fúrii, která si na mě lečí mindráky. No co, ona nemůže za to, že má o dvě hlavy míň než ty. Nemine ani jedna hodina, aby mě nevyvolala k tabuli či případně shazovala z mostu, jaká jsem tupá blondýna a jak nechápe, že jsem se dostala na gymnázium, když mám podle ní v hlavě zaperixidovaný mozek. Tu si adoptuju za babičku:-) Už teď ji miluji! Prostě lážo plážo! Jo, taky bych řekla, žes byla moc dlouho na sluníčku. Ještě že příští týden už začínají letní prázdniny!
„Hele už to o Danielovi víš?“ Z jednoho blbého tématu do druhého…
„Co?“ trhnu hlavou k ní, ale bohužel mi povolí krk, takže se můj xicht rozmázne o protější stěnu. Ale ne, teď všichni uvidí můj…hm, mozek těžko.
„Dana od včerejška nikdo neviděl, prostě zmizel.“ Oznámí mi Martina se vší vážností a mě polije studený pot. Dan? Jako Radcliff? Budu ji používat místo vysavače.
„Fakt? Jak to?“ nervózně se pousměji. Ani se nemusím ptát, protože to zmizení mám nechtěně na svědomí já. Kdo jiný, že.. I když je mi do teď záhadou, jak jsem to udělala. Nám je záhadou, jak může někdo proměnit klávesnici ve smrtící mechanismus. S tímhle materiálem to jde snadno:-)) Totiž minulý týden mi při hodině dost slušně ustřihl vlasy, které mi však hned narostly. To se mi stává už od dětství, že mi vlasy rostou centimetr za minutu, takže za pár hodin už po nich vesele šplhají obyvatelé mrakodrapu to až zas taková tragédie nebyla, jenže jsem na něj byla i tak děsně naštvaná. Za týden jsem ho potkala samotného v parku a trochu jsme se víceméně porafali. Byla jsem fakt vytočená na největší obrátky či oprátky? Prosím, řekni, že to druhé...jo, retro je teď strašně IN. míru a v duchu jsem si přála, aby se v něco proměnil, prostě aby mi nebyl na očích. Sic byl v té chvíli hic, takže jsem se přilepila k asfaltu v té chvíle dětinské, ale po chvíli už ne. Totiž… nevím, jak se to stalo, vole, ale Daniel zmizel, vole, a na zemi jen ležely nůžky No ty vole...To zírám… s docela komickými očky uprostřed. Originalita zdrhá... přidejte se! Nemáte někdo popcorn? Nejprve jsem tomu nechtěla uvěřit, avšak široko daleko nebyl žádný urychlovač nikdo nikde, tak mi nezbývalo jiné vysvětlení, že tato školní pomůcka je nyní Dan. Používáte někdo ve škole nůžky?
„Já nevím, asi utekl, vždyť to vždycky sliboval ne? V závěsu za mnou... Doma měl děsný peklo, vsadím se, o co chceš, že těm jeho rodičům vůbec nechybí. Přišla na to až třídní. Hustý, co?“ vysvětluje živě Martina. Naopak, řídký jako tvůj rosol.
„To jo. A už ho našli?“ zeptám se, i když už znám dopředu odpověď. A vesele si při tom vystřihuji srdíčka z papíru.
„Ne, policie si myslí, že utekl za hranice. Celníci si samozřejmě nevšimli čtrnáctiletého kluka, co se jim bez pasu plazil kolem celnice uprostřed kolony aut. Tak toho asi stejně nechaj.“ Pokrčí rameny Martina. Moc ji na tom nezáleží, taky jako já ho neměla moc v lásce. Nůžky už plánují pomstu! Mějte se na pozoru, kaktusy!
„A jéje, už je to tady.“ Zakoulím očima otráveně, když pí… profesorka Blýskavá pozdravuj hrom! vejde nabroušeně do třídy. Půjčila jsem jí brousek. Speciálně pro tuhle příležitost. Asi nemá moc dobrou náladu, tím hůř pro mě.
„Tak mládeži, klid prosím.“ Zakráká a sedne za katedru. „Krá…“ Z blízkého náměstí se ozve sborové: „…vo!“ Tam asi něco očima hledá.
„Kde je třídnice?“ „Za rohem ulice…v té popelnici vlevo.“
Všichni mlčíme, oči valíme, lidsky se učíme. Třídní kniha přišla za své, když klukům na tělocviku spadla do řeky, blízko naší školy. A to ještě nikdo neví, že si koupila skafandr a teď se fláká na Kanárech a trhá všechny listy, na kterých je zmínka o kaktusblondu.
„Tak dozvím se to?“ udeří netrpělivě o stůl. Já si s Martinou vyměním potměšilý pohled. Tu už nikdo neuvidí. Jako Daniela. Tak změna, třídnice si listy netrhá, stříhá si je Danielem.:-DD
„Sím, paní profesorko.“ Přihlásí se Honza, šoumen naší třídy. „Někdo ji ukradl.“ Tahle výmluva nám nikdy nevyšla.
„Cože?“ vytočí se Blýskavá. „Kdo ji ukradl?“ ...jasně ji vidím, jak plave kraula v té řece s kyslíkovou bombou na zádech...
„Voda živá.“ Pošeptám Martě a ta se začne chichotat. Hahaha... Bohužel si toho ta sůva všimne, vyskočí ze židle a namíří si to rovnou k nám. A jej! Babička v akci!
„Vy snad o tom něco víte, slečno Michalcová?“ zaútočí samozřejmě na mě, jak by ne. Ona je totiž hrozná křivda, že se učitelka ohradí, když jí někdo kecá v hodinách, že...třeba ruší vysílání z kosmu.
„Ne.“ Zatvářím se svatouškovsky. Svatozář s tykadly... „jen jsem tady kamarádce řekla, jaká je to hrozná ztráta.“ No ještě si přisaď, to ti na reputaci hrozně přidá…
„Však vás ten humor přejde.“ Zasyčí vztekle. „k tabuli!!“ Muhehehe...
„Co?“ chabě protestuji, ale Blýskavá jen ukáže rukou ke katedře a já se zlostně zvednu a jdu v ruce granát v kapsách semtex dopředu. Neměla na sobě minisukni?
„Kde máte sešit, žákovskou? A co ty ruce? Ven! Na most! Nebo ještě líp, na střechu mrakodrapu. Proboha co to je za tričko, že se nestydíte! Jiná galaxie…A to je minisukně nebo větší pásek? Skóre po pěti minutách zápasu je 30 000:0 pro babču! A s tou třídnicí si to s váma vyřídím!“ vzhlédne ještě ke třídě, než se zase zaměří na mě. A pal! Zlostně semknu rty. Tohle jsem přesně čekala. Za pár minut mi určitě nabídne místo na E55, jak ji znám. A to určitě neví, že tam mám réservé.
Profesorka si jen sedne za katedru a vezme si nabízené školní pomůcky. Ano, pane číšník, ještě jedno kružítko se šlehačkou...a pravítko navrch. Samozřejmě a aby se neřeklo, mi začne kritizovat písmo, úpravu sešitu až přejde k samotnému zkoušení.
„Tak Michalcová, uvidíme, jestli vaše pěkná tvářička stačí k tomu, aby jste uměla přesné znění Pascalova zákona. Tak do toho.“ Pochybuji…
„Eh… že v kapalině je stejný tlak, tehdy, když v ní plave třídnice…“ začnu, ale Blýskavá mě zarazí.
„Špatně, jako vždycky. Je vidět, co v té hlavě máš, teda spíš nemáš.“ 32 500:0... a prudce stoupá!
„Ale paní profesorko, Adriana to…“ zaprotestuje Martina jako polovina třídy. Má ale ránu, co?
„Neříkejte mi, jestli to bylo správně nebo ne, to snad vím nejlíp já, ne? Tak alespoň Archimedův zákon.“ Nařídí mi Blýskavá a než stačím otevřít pusu, otevře žákovskou knížku a píše do ní známku. Zbytek třídy si ometá ze zad pavučiny... stopnul někdo to století, než kaktusbloncka otevřela pusu? „jako vždycky za pět, Michalcová. Nevím, co na těch hodinách děláte, když ne tohle. Hm... geluje si ostny? Lakuje si fasádu? Běžte si sednout a očekávejte zkoušení příští hodinu a pro příště se pořádně naučte.“
„Tak to teda ne!“ vzepřu se. „já vím, jak zní ta věta: těleso ponořené do kapaliny se rychle utopí, zvlášť v případě, že je to kaktus…třídnice se pod vodou škodolibě směje.“
„Michalcová, dala jsem vám nedostatečnou, ta známka poukazuje na vaše vědomosti, teda musím se opravit, nevědomosti. Nesnažte se na mě hrát divadélko. Tady máte sešit, loutky a žákovskou. Jo ano, cože??? Jo ano…vypadlo mi oko, podáš mi ho? Ne, nejdřív musím najít všechny svoje tři. chci, aby jste si sešit kompletně přepsala na upravenější a úhlednější.“ Vrazí mi je do ruky a já na ní nevěřícně zazírám. A o pět set let později... „Říkala jste něco, paní profesorko?“
„Ale vždyť to je minimálně přes čtyřicet stránek, to nemám šanci stihnout!“ Za takových tři sta životů... proč ne?
„Bez komentáře.“ Odsekne Blýskavá a ve mně to jenom vře. Já ji snad něco udělám, já ji něco udělám… vztek mi úplně spaluje krk… A ze záhrobí povstala Catbuřt.
Z mé zlostné letargie To jako existuje? mě vyruší hlasitý smích. Já jen udiveně zvednu hlavu a vzápětí také vyprsknu smíchy. Profesorčiny rubínové vlasy, které byly její jedinou chloubou a na které si zakládala, kompletně zmodraly. Proč vždycky modrá?
„Co je tady k smíchu?“ vstane ze židle Blýskavá a její oči nás všechny propalují šipkami. Koukám, že do módy se vrací technologie pravěku. Kam jsi schovala ten oštěp po dědečkovi? Trefila jsem střed, to je za padesát?
„Paní profesorko, velmi osobitý styl.“ To je jediné, co ze sebe dokážu vytlačit. Třída touto poznámkou jde málem smíchem do mdlob. A ježek, Strážce tequilovníků, za tebou zvedne ceduli s nápisem „VRAŽDA!“ Ta je tak vtipná, že je to až k pláči.
„Co tím myslíte, slečno chytrá?“ zavrčí zmíněná a už se tak jistě netváří. Ježek se tváří čím dál nebezpečněji... Nabíjí si dělo… „chcete snad zápis do třídní knihy za urážku profesora?“ To je trestný!
„Zkuste se podívat do zrcadla, to prozrazuje mnohé věci!“ Například autorčinu uvědomělost. Takhle snad nemluví ani ufoni, natož čtrnáctiletý kluk. zvolá Honza a já chytnu hrozný výtlem. Blýskavá se jenom zamračí a odstartuje na nejbližší toalety. Ožehlo to aspoň někoho? Třeba něčí ostny?
„Buďte zticha!“ utiší třídu kámoš, a všichni okamžitě poslechnou, ježek s cedulí totiž vytahuje brokovnici. my se teda na chvíli hodíme do kýblu klidu a jen čekáme. A já pořád tupě stojím u tabule a kontroluju blondostny. Pak se za minutu ozve po celé škole hrozný řev. Bezpečně poznám učitelku fyziky a pak její poněkud uspěchané kroky do jejího kabinetu. My se jen na sebe podíváme a následuje další záchvat smíchu.
„Ty jo, takhle dlouho jsem se ještě nepobavila.“ Utře si slzy Martina. Já na tu větu jen beze slova zírám…„to se ti fakt povedlo.“ Hahaha... chr.
„To by mě ale zajímalo, jak jí ty vlasy tak rychle mohly zmodrat.“ Zvážním, ale kamarádka nad tím jednom mávne rukou.
„Moc nad tím nemudruj, asi jí zreagovala ta její nová barva na vlasy, to se často stává, když si koupíš nějaký levný barvící šampón.“ Čumím na to a pořád si říkám: je autorka normální? Třeba to má z vlastní zkušenosti.
„Hm.“ Zachmuřím, ale moc přesvědčená nejsem. Tak to nás je víc. Nejprve Daniel a teď Blýskavá. Co se to se mnou děje? Ach, rostou mi ostny!
UFOInfo: aby ti něco mohlo zreagovat, musí to přijít do kontaktu s něčím, nejlépe s látkou, která tu reakci spustí... ne, fakticky nemluvím o textilu! A za druhé slyším poprvé, že tohle udělala barva na vlasy. Ta ti maximálně chytne trochu jiný odstín nebo vybledne – zmodrá to jenom šedovlasým babčám, ale to se nestává uprostřed dne, prostě to tak chytne od začátku. Takže příště plíz svoje zkušenosti s chemickými produkty zapisuj do deníčku a ne na potterfan. My ostatní nemáme IQ tak vysoké jako ty, abychom pochopili geniální zápletku téhle povídky – a o pointě raději pomlčím. Jaké pointě?
„Holky, potřebuju si koupit nový plavky. Půjdete tam se mnou? Musím mít s sebou od(p)borný rádce.“ Poprosím Martinu, Terezu a Nikolu. Ty dvě jsou nejlepší kamarádky stejně jako já a Marťa a spolu tvoříme nerozlučnou čtveřici. Taky vás tak ohromně zajímá, která barva sluší kaktusblondu? Navrhuji žlutou… barva slizu.
Konečně je po škole. Ten úlet naší fyzikářky se už stihnul roznést po celé škole. Lítalo to u stropu hlavně na obědě a přitom si to zkoušelo růžovoučké miniplavky a odbarvovalo si to vlasy. Mimochodem, jak to Blýskavá barvila jak chtěla, stejně ji září do dáli její svítivá modř. Z deníčku Ktusblond: dneska mi nějak blbne ta věc před mojí pusou, co překládá do češtiny všechno, co řeknu. Signál asi nějak zreagoval s barvou na vlasy... Dobře jí tak, bábě jedné.
„Jo, jasně, stejně tak taky něco potřebuji.“ Souhlasí moje nej kámoška a po ní i holky. He? To má být návrat k předchozímu ohromně záživnému tématu plavek s ostny? Tady se zase někdo netrefil do lidštiny…
„Tak se sejdem ve tři na našem místě v Káru, ju?“ juknu na hodinky. Hm, a já doufala, že to nebude rozebírat... asi jsem naivní. Taky by sis už mohla zvyknout…Potřebuju alespoň půl hodinu k přípravě ostnů a chapadel, tím chci říct, že mě nejspíš čeká rozepře s mátinkou a hlavně, abych neopomněla moji skvělou dokonalou sestřičku, o tři roky mladší, ale vyspělostí v porovnání se mnou, by mohla z fleku učit na Harvardu. se mohla vrátit zpátky do školky. Zbožňuji namyšlenost, zlostnou letargii, pitomý hlody…ne, ty zas tolik ne. Když zrovna nepřevlíká ty její bárbíny, které mi mimochodem sprostě ukradla, tak mastí na počítači nějakou blbou dětskou hru. Aneb Kvantová fyzika v Java verzi. Už od mládí se nemáme moc rády, možná kvůli jejím privilegiím, možná protože se mi zdá primitivní. To je tak, když někomu IQ lítá ve výšinách nebeských. Autorka opět dokazuje svoji nadprůměrnou vyspělost. Mluvil tu někdo o pravěku? Támhle za tím stromem vidím mamuta.
Lucie je maminčin mazlíček, ta se div nepřetrhne, aby své dcerunce splnila všechna přání a nedej bože, aby moje dokonalá sestřička pomáhala uklízet nebo utírat nádobí z myčky! No to je strašný! Samozřejmě to musím všechno dělat já, kdo také jiný. Chápu, že tyhle stavy jsou v pubertě normální, ale můžeš mi vysvětlit, proč to píšeš do povídky? Se musí vykecat, ne? Máti tráví hodiny v salonech a má hroznou závislost na nakupování. Táta je spíš v práci než doma, takže se od něj nějakého zvláštního zastání nedočkám. Prostě rodinná idylka. A já osten v pozadí. Ovšem díky tátově tvrdé práci si můžeme dovolit, co chceme, takže jsem bídu a nedostatek nikdy nepoznala a z celé duši nezbylo nic si přeji, aby to zůstalo tak i nadále.
„Oukej.“ Přikývnou děvčata a postupně se rozejdeme do svých polstrovaných cel. Mříže zaklapnou...
Bohužel mě po cestě někdo zdrží. Sakra a já si oblíkla svojí nejhorší svěrací kazajku!
„Co chceš Adame? Jasně jsem řekla, že nejevím žádný zájem. Já totiž jevím hlavně ufonismus...občas se umím i zjevit, ale většinou nejevím vůbec nic.“ Odbydu vysokého hnědovlasého týpka, po kterém se ostatní holky div neuslintají. Aneb běžná konverzace v ústavu pro choromyslné kaktusy.
„Já jen… že jsem slyšel o tý Blýskavé. Tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli je to pravda.“ A udeřil Hrom.
„Jo, je to pravda, ještě něco?“ zavrčím netrpělivě.
„No… jestli – jestli by si se mnou nešla do – do kina.“ Zakoktá se kdysi sebevědomý mladík, který jen luskne prsty a může mít jakou chce. Protože na světě běhají jen holky v minisukních a nápisem NA PRODEJ. Teda kromě mě. Nikdo nečekal nic jiného. Musím se přiznat k jedné věci. Ještě jsem se nikdy pořádně nezamilovala. Chráním toho, kdo bude ten první. Já vím, říkáte si, že je mi teprve skoro čtrnáct, ale na tak nízký věk se rozhodně necítím. Většinou tak na pět…někdy šest.
„Tos uhodl.“ Pohodím hlavou a pokračuji dál v cestě. A my jsme teprve v půlce... Kam zalezli ti ježci? Mají pohotovostní poradu.
„Adriano, prosím!!!“ zní za mnou a já se jenom potměšile usmívám. Dostanu na kolena každého kluka. Ale ne, aby jste si mysleli, že jsem nějaká nafoukaná kráva! Tak to by nás ani nenapadlo! Vážně ne! Haha…Sice si to hodně lidí myslí, ale je to jenom čistě ze závisti. No jasně, žádný jiný důvod v tom ani být nemůže. Právě naopak si doma připadám jako Popelka. ... a Walt Disney právě zkrachoval. Sněhurka, těší mě! Podala bych ti ruku, ale zrovna spím. Ale provokování mužské části populace mě nesmírně baví. Zatím beru chlapy jako kámoše, nikdy jsem po žádném netoužila… no já vím, že je to divný. U tebe??? Ve čtrnácti?
„Pozvi Martinu, jestli mě chceš potěšit!“ křiknu ještě, než za sebou zavřu branku. Po cestě dovnitř se modlím za dostatek sebekontroly. Aby mamce vlasy zmodraly, to zase nechci. I když… na ségře by to vypadalo zajímavě…Mě modrá nikdy nechytla…
„Tě bůh.“ Nekřič na mě! Pozdravím Lucii, která zrovna smaží hru The Sims2. Já si teda jako myslím, že je to úplná pakárna, a vůbec to jako nehraju, to jako fakt ne, ale abyste věděli, tak je to hrozitánsky IN, takže se jako musím vytáhnout, jako, abyste věděli, že vím, vo co tu gou, jako jo??? Popojedeme…Ta si mě ani nevšimne a zaujatě pozoruje, jak ji tam ti lidi hoří. Uprostřed stála ktusbloncka se špatně vyskloňovaným zájmenem a my ostatní se blížili s pánvemi typu UFO18.
„Sadisto.“ Okomentuji to. „to ti jich není líto?“ Není, není:-)))
„Máš utřít prach z ložnice, Marie to nestihla. To je určitě jejich služka, ktusblond musí mít něco extra. To ti vzkazuje máma. Šla před chvílí do Olympie nakoupit.“ Zamumlá nepřítomně. Aby jste porozuměli, Marie je naše hospodyně, docela příjemná ženská. A já otevírám na rohu krámek s věšteckými pomůckami. Pánve zadarmo... Jedině s ní se tu dá normálně bavit. Asi právě proto ji Lucina nemá ráda.
„Tak to budeš muset udělat ty, protože já už mám něco domluvenýho.“ Manikúru deváté ruky. Ušklíbnu se spokojeně. Ta konečně ztratí zájem o hořící dům a otočí se.
„Jak to – ty myslíš? Není možná! To mám snad udělat já, nebo co?“ Promluvila šestá noha…
„Pálí ti to, drahoušku.“ Tebe brzo taky něco začne pálit... Mrknu na ni a začínám se převlíkat do jiného oblečení. To je taky trochu můj zlozvyk, nevydržím být v jednom oblečení déle jak pět hodin. Co kdyby to přestalo být IN?
„No nato zapomeň!“ NATO právě vydalo zákon o zákazu pěstování kaktusů. Jsme v háji... zákony se vždycky dají obejít… zaprotestuje Lucka a zamračí se. „v životě jsem to nedělala a taky dělat nebudu!“ Co kdybych si zlomila nehet?
„Tak to nedělej, tvoje věc.“ Pokrčím rameny a dál si ji nevšímám. Nechci, aby přišla na to špatně napsané zájmeno.
„Víš, že dostanu k tý hře nový datadisk?“ pochlubí se ségra. Kčemuco?
„To se máš.“ Utrousím, vezmu kabelku a jdu na smluvené místo v Carrefouru, kde se ufouni slízaj z celé republiky na povinnou lekci gramatiky a slohu a kde vyfásnou podrobný návod, jak vyhladit lidstvo. s kamarádkami obvykle scházíme.
„Tak co třeba tyhle?“ chňapnu jeden kus plavek s leopardím vzorem a ukážu ho Martině. Hm, ne, ty ti nepůjdou k ostnům. Já bych brala tyhle bombarďáky... Terka a Nikola jsou v oddělení podprsenek a já donekonečna vybírám nějaké pořádné plavečky. Nedávno jsem to zkusila, než přišla máma s tím, že už zavírají Doma mám sice ještě dvoje, ale chci si koupit nějaké nové a oslnivé, při kterém by klukům spadla pusa a napnuly kalhoty ;o). Sháním pánev na neděli, aby kaktusy záviděly...
„Já nevím.“ Váhá Marťan. „nejsou moc odvážné?“
„Takže si je vyzkouším.“ Rozhodnu se. Poté se prodírám regály ke kabinkám a do jedné volné vlezu. A exploze.
Málem dostanu infarkt. Hm, tak příště, no…Interiér této místnosti je poněkud neobvyklý. Na rozdíl od jiných, co jsem viděla. Kam se hrabe nějaký postmodernismus, ať žije středověk! Jo, taky jsem si ho v téhle povídce všimla. Třeba ty oštěpy v očích mojí babičky... to byl pravěk:-) ticho, ona to neví! Když zrovna věsím na mosazný hák ramínko a dávám přitom majzla, abych se nespálila o svíčku ve starodávném svícnu, který stojí na malém stolku, v obchodě s textiliemi ohromně inteligentní a vhodná věc, všimnu si něčeho skoro-zakrytého třpytivýho vedle svícnu, co v pravidelných intervalech pobleskuje a plácá ploutví... Makrelo, myslím, že jsem našla tvého strýčka! Nech ho tam, potřebuji podědit rybník. vydává menší modravou zář do okolí s menší intenzitou než svíčka. PÁNEV UFOKTUS 2000. Aneb nová, vylepšená verze! Zatím není v prodeji, je to čerstvý protototyp, ale zaručeně funkční.
Zvědavá shrnu černou látku na stolečku a nadšeně vydechnu. Pod ní se totiž nachází nádherné plavky, laděné do barvy mých očí. A co ten střih, ta odvaha, ta melodie barev! Nebyly jednobarevné? Moc dlouho neváhám, rychle se svléknu a zkusím si je na sebe, jak mi budou. Taky že skvěle! Padnou mi jak ulité! Právě mi odumřela osmnáctá hlava. Tak ji zakopej, ať to tu nesmrdí.
„Budu v nich nádherná kočka!“ mluvím si sama pro sebe stojíc uchváceně před zrcadlem. A přišly blechy.
„Také si myslím.“ Tak to zírám, Draco.
Ustrnu v pohybu a fascinovaně zírám do zrcadla a hledám v něj (překlad: něm), čí byl ten neznámý klučičí hlas, ale za mnou někdo (další překlad: nikdo) není! Tak se jenom symbolicky otočím, jenže to, co vidím, mi absolutně vyrazí dech. Právě hledím do tváře tomu nejkrásnějšímu klukovi, kterého jsem kdy potkala a mezi námi, to už je co říct!!! Oproti němu je Adam mentálně i fyzicky zaostalá chudinka. A co teprve ty...
Ten neznámý má blonďaté vlasy střižené na mikádo, Hele, další hermafrodit! oči, jako kdybych si sama hleděla do svých, a další narcista... načervenalé rty jen lákající k políbení, skvěle stavěné tělo zakrývající nějaký divný černý plášť a to slyším poprvé, že tělo dokáže zakrýt plášť nakonec mě uchvátily jeho ostnaté ruce, dlouhé hubené, jen je mít u sebe… proboha, takhle se mnou ještě žádný kluk emocionálně nezacloumal!
„Jen mi neříkej, jak dlouho mě takhle pozoruješ.“ Neodpustím si. „jak se jmenuješ? Ještě jsem tě nikdy neviděla, ty ses přistěhoval?“ no jo, hned ho musím zahrnout otázky. No jo, přistěhovalci z jiných planet jsou nejhorší. Horší jak štěnice…
„Koukám na tebe od té doby, co jsi sem vkročila.“ Odhalí kluk bělostné zuby a já jsem žralok, těší mě. nekonečně vděčná menšímu přítmí a také, že jsem mimo světelný okruh svíčky, co tu panuje, protože krvavě zrudnu. Tak ta krev souhlasí... testuji UFOKTUS2000. Teda, co si to ti dnešní chlapi dovolej… například drahou pánev, aby měli jistotu, že zabrala. kupodivu mi to zas tak proti srsti není. Naopak představa, že mě viděl nahou ve mně vyvolá dosud nepoznané horko. Vždyť to říkám, exploze. Teda, co s tebou ten kluk dělá, Adriano…no, tak to nechci vědět. „Jinak se jmenuju Malfoy. Draco Malfoy.“ Blond. Ktus Blond. Natáhne ruku a já ji roztřeseně stisknu. Podlaha se rozvibruje, stěny se hroutí, beton padá kolem mě... Hned stáhnu ruku zpět, jakoby mezi námi přeskočila elektrická jiskra a ve mně to čím dál víc vře. Jo, mě ta hlava taky bublá. Musím se začít přemáhat, abych neudělala nějakou hustou koninu. Řídké rosoly nic jiného než husté kaktusy neumí.
„Adriana Michalcová.“ Představím se mile. Tak tohodle kloučka musím klofnout, ať to stojí, co to stojí. Jsme jasnovidky... Klovla ho do oka! A proč? Protože mám pocit, že tohle bude horší než Formule. se nám tu někdo poprvé zamiloval! A pěkně bláznivě!
„Já vím.“ Řekne Draco a já překvapeně pozdvihnu obočí.
„Odkudpak?“ Z Jupiteru přece... nepamatuješ?
„To je teď jedno, nemyslíš?“ „Nemyslím, jak to víš?“ pousměje se a moje vůle mu skočit kolem kroku čím dobrá otázka dál víc slábne. Zato ta moje sílí... většinou jdeme ale po krku.
„Tak mluv. Co máš na srdci?“ KAKTUS! Pobídnu ho.
„Chci ti říct jednu věc, která tě nejspíš trochu šokuje, ale jsi…“ v půli věty se zarazí, když uslyšíme dívčí hlas před naší kabinkou. Ježíš co chtěl říct? Štětka? Poprvé projev inteligence. Ale to by mi mě tak nešokovalo. Tak to jsi sama! Zato já se z toho šoku ještě dlouho nedostanu!
„Adri, tak co? Jsou ti?“
„Počkej na mě Martino u kasy, rozeber ji na kusy, našla jsem tu jedny suprový, A víš co, radši ji vyber... ale už si je svlékám, ukážu ti je za chvíli.“ Vymyslím si v okamžiku Tyo, výkon, co? a úpěnlivě se modlím, ať hlavně nerozhrne závěs. NJ, kaktuskámoš je pořádný šmírák. Naštěstí to odsouhlasí a pak jen slyším odcházející kroky. Moc dobře nevím totiž, jak bych tohle všechno vysvětlila. Nevíš toho víc... třeba jak psát věty! Nebo jak myslet, ale s tím ti nepomůžeme.
„Uf, to bylo o fous.“ Oddychnu si. Potom se podívám na Draca. „tak to dopověz!“
„Tady radši ne.“ Zavrtí blonďák zadkem. „moc riskujeme. Šlo by to 20. srpna?“ Nešlo by, odcházím. To mám pohřeb, neva?
„Až?“ ulítne mi nechtěně pátá hlava. Draco pobaveně zamrká a já mít nějakou pořádnou lopatu, tak ho s ní pořádně majznu po hlavě se zahrabu tisíc kilometrů pod zem. Jedna OHHJ už tam je, jdeš pozdě!
„Dříve to nejde, Adriano. Mám pevnou školu, u těch ostatních stačí štěknout a sesype se. jenom na chvíli mi dovolil ředitel se s tebou setkat a moje prázdniny jsou poněkud nabitější. Jako můj kulomet... Omlouvám se. Takže u tebe doma, jo?“
„Počkej.“ Zarazím se do zdi. „jak víš, kde bydlím?“ Zatím Pluto, v budoucnu hřbitov!
„Však se to v pravý čas dozvíš. Prostě mě čekej o půl devátý večer ve tvém pokoji a já tam…ehm… přijdu.“ OU:-)
„Jak?“ nechápu. My víme! Myší dírou, krávo!
„Uvidíš sama. Teď se moc nevyptávej, ještě by nás někdo mohl poslouchat. Nebo by to někdo mohl číst, jako chudáci my. Jo, doufám, že ti nemusím ani říkat, že to nesmíš nikomu o mě říct!“ Draco se zatváří vážně a tak mě dojde a vrazí do mě, že bych to měla respektovat, jestli si ho chci zabalit ;o) ...takže s mašlí. A smajlem na vrch.
„Je mi to jasné, takže teda až toho 20 srpna, jo?“ povzdychnu si zklamaně. Teda jestli to já vydržím… naprostý souhlas. Draco se usměje a oči mu zazáří. Závěs naproti se rozhoří jasným plamenem a chytne rozbuška...
„To se nemůžeš dočkat té noviny nebo mě?“
„Já sama nevím.“ Rozhodím ruce na všechny strany…to bude tím minovým polem a rozpačitě se zašklebím. „A co ty?“ Hádej, můžeš jednou!
„Kdyby záleželo jenom na mě a na mých pocitech, nechtěj vědět, co bych tu s tebou dělal.“ Oplatí mi pěst do xichtu. Rozbuška zděšením omdlévá.
„Co?“ rozhořím se zvědavostí, tak ne, ještě pořád hoří, ale i neskrývanou touhou. Draco mě přitahuje víc vteřinovým lepidlem ou rychlostí.
„Třeba se to v ten den dozvíš.“ Odpoví mi záhadně. „jo, abych nezapomněl, ty plavky jsou ode mě. Takový předběžný dárek k tvým čtrnáctým narozeninám. Můžu ti ještě něco říct? Jsem pedofil, ale to taky nikomu neříkej.“
„Klidně.“ Pokrčím rameny. „Tak teda... JDI DO ***!!!“
„Nevypadáš na třináct a ani ne čtrnáct.“ Řekne Draco dávno ohranou větu, kterou slyším prakticky denně.
„Jo, já vím. A dík za tohle“ Pokývám hlavou a ukážu na ten titěrný kousek oblečení. Chlap v obchodě, vybírající plavky a odhadující správnou velikost... to je představa... držte mě, já padám! :D
„Tak doufám, že se neurazíš, Já jí klidně urazím hlavu za tebe! No problemo! když ti řeknu, aby jsi očekávala ode mě milejší chování.“ Zablesknou se mu oči. HE? Zalepte jim někdo hlavy…a všechny!
„Buď si jist, že se neurazím.“ Chytím se flirtu a myslím to smrtelně vážně. To my myslíme s tou smrtí taky.
„To jsem rád. Tak teda na konci srpna, Adriano.“ K mému zklamání se už loučí, i když se nám to tu tak hezky rozjelo. A kamion se blíží na plný plyn. To je tak, když šílená rybička šlape na pedály.
„Beru na vědomí.“ Sázela bych spíš na bezvědomí.
„Otoč se.“ Když tě to nabere zezadu, mastný flek na osamělé stěně bude vypadat víc stylově...
„Cože?“ užasnu.
„Prostě se na sebe ještě podívej, vypadáš fakt úžasně.“ Přikáže mi Draco a já se teda celá udivená a malinko potěšená otočím do zrcadla. To se dělá jak? Nevím, proč bych se na sebe měla ještě dívat, to že mi ty plavky sluší vím i bez čárky toho. Jenže když se chci na odraz Draca uculit, zklamaně povzdychnu. On tam není! Protože násosky se v zrcadle neodráží. Prudce se vrátím do původní pozice s hlavou v zrcadle a rozbiju hlavu prodavačce, ale Draco prostě zmizel! Mizím stejnou rychlostí, přidá se někdo? Že by tak rychle odhrnul závěsy a utekl? Co myslíte vy?;-) To nemohl stihnout! A proč by vlastně utíkal? To si děláš legraci, nebo tu otázku myslíš vážně?!? Teda, bylo by to poprvé, kdy přede mnou zdrhnul nějakej klučina! Já mám pocit, že jich bylo víc…
Tak jen pokrčím rameny, rychle se převléknu a vyrazím k Martině. Ta už je dost netrpělivá.
„Můžeš mi říct, proč ti tak dlouho trvalo?“ Žrala jsem zrcadlo. Už sis někdy vyndávala střepy ze zubů? Je to nechutný.
„Ehm… chtěla jsem si ty plavky koupit, ale… pak jsem si všimla ceny a milá zlatá tři tisíce za čárku plavky nedám.“ Vymyslím si z fleku a Marťa vyvalí oči.
„Říkáš tři tisíce? Ale, vždyť to snad stálo jen tisíc, ne?“ Plavky za tác? V Carefouru? ...jsem blbá já nebo někdo jiný? Začínám uvažovat o plastice, já jsem z toho totiž stoprocentně blbá.
„Vždyť je to jedno.“ Mávnu rukou rychle. „Já už to vzdávám, Tak to jsme dvě! koupím si nové až v Řecku, alespoň je tu nikdo nebude mít.“
„Jak myslíš.“ Tohle je znásilnění slova...
„Hele, já už musím jít domů. Určitě mám zase průser, páč káč jsem neutřela prach a ještě mě čeká přepisování tý blbý fyziky.“ Logika tohoto jednání je na tak vysoké úrovni, že to naše ubohé rosoly nedokážou pochopit. Projdeme kolem kasy směrem k Mekáči. „vyřiď holkám, že se fakt omlouvám a nezůstanu tu.“
„V pohodě.“ Souhlasí Martina. „Si to užij. Ale dnešní hodina s Blýskavou byla prostě dokonalá.“ To teda, konečné skóre IQ vs. Vakuum bylo 28 milionů miliard:0 Až na ten závěr…to byl naprostý faul!
„Hm.“ Zamručím. Pak zabučím, zamečím, zakejhám a řeknu „Njetso“. I když bych měla být šťastná, mám trochu z toho všeho strach. Z čeho? Něco uteklo? Mozek? Rosol? Pavouci?
„Nazdar zítra.“ Rozloučí se semnou ale bezemne nej kámoška, já ji taky řeknu ahoj a už si to štráduji přímo domů. Cesta ubíhá a dům se pořád neblíží... spíš mi přijde, jako by měl nožičky a zdrhal... je to divné.
„Můžeš mi říct, kde jsi tak dlouho?“ udeří na mě padesát pánví U(fo)K(tus)2000 mamka, když přijdu lehce zamyšlená domů. To musel být výraz... umí si to někdo představit? Kdyby to někdo natočil, tak to vyhraje první cenu. „Jak to, že jsi neumřela neutřela prach v obýváku?“
„Prostě a jednoduše.“ Pokrčím rameny lhostejně. „byla jsem pryč. Nedokážu být na dvou místech najednou.“
„Víš, děvenko, už mám toho tvého věčného lítaní akorát tak dost. Jestli mi nevrátíš klíčky od toho létajícího talíře, tak se naštve moje padesátá sedmá hlava a to pak uvidíš lítat kaktusy! mě nezačneš na slovo poslouchat, budeš mít opravdovou vojnu!“ vyhrožuje mamka a já se jen tak-tak ovládnu, abych neprotočila oči sloup. Tak oči nebo sloup? A jak se vůbec protáčí sloup? Jako kdyby to neřekla sedmkrát do týdne, měla by si vymyslet něco originálnějšího. Autorka mi mluví z duše!
„Jasně.“ Utrousím a zmizím matince z dohledu dřív, než mi napaří nějakou hezkou novou, ostrou pánev prácičku.
Když tak sedím na posteli, přemýšlím o mé rodině. Proč si mě vlastně mamka pořizovala, když se ke mně chová takhle? Protože jsi kráva, kráva, kráva... To víš, Voldy udělal bububu… Že bych ji něčím zklamala? Ale čím? Hádej! Co tvých osm očí? A osm hlav? A to nepočítám ty ostny. Moment... tak to není Kaktus, ale Kyklop! Známky mám výborné, viz zápas IQ vs. Vakuum. doma pomáhám, moc nezlobím… a takhle bych mohla jít do nekonečna. Proboha, jen to ne!!! Že by něco na té Adlerově teorii o sourozencích bylo? To nebyla teorie, to zas někdo vylezl z hospody… já sice mladší sestru nemám, ale myslím, že je to všude stejný. A má vůbec cenu dumat nad tím? V tvém případě: NE. Spíš mě zaujal Draco Malfoy. To je moje aktuální novinka. Bravo obnovilo rubriku Horory? Stačí na něj jen pomyslet a rozbuší mi srdce. A když se opřu o stěnu, probourám se do vedlejšího hřbitova. Tak popisují autoři slavných romantických děl zamilování. Jestli se snažíš vypadat inteligentně, tak bys musela vymazat posledních dvanáct stránek. Nebo celou svojí existenci, to by bylo jistější. Tak že bych konečně poznala pravý smysl života? Já jeden mám: UK2000. Bez ní bych totiž nežila. Já jsem zase Bůh…
Komentáře
Přehled komentářů
To rád slyším. :) Hlavně pověstná věta: "Miluj se se mnou Draco Malfoyi", kterou jsem tu zatím neviděl mi nedá spát :D
KVK
(Incubuss, 9. 9. 2011 0:47)Děkuji :) Učinily jste tuto věc čitelnou. Moc se bavím. Jen tak dál.
Re: KVK
(Smrtečka, 2. 10. 2011 10:09)Děkujeme, jen co najdeme zbytek oglosoaných akapitol (to "a" je tam schválně), tak je přidáme. Těš se, zbývá jich ještě asi osm. *headwall*
Re:Re:KVK
(Incubuss, 11. 10. 2011 17:14)