Vinar a.s.

Kapitola druhá
Láska dokáže zázraky… i kouzla Přestávám chápat už u nadpisu. Láska dokáže kouzla? Nebo kouzla dokážou zázraky? .... sežrat tequilovník už teď, nebo počkat?!
   
 

„…tak nastal konec světa školního roku a já mám tu čest vám rozdat nádherné vysvědčení…“ žvatlá naše třídní. Já se jenom na Martinu ušklíbnu. Asi si drahá profesorka nevšimla, že končíme sedmou třídu Jo ve čtrnácti? Já tou dobou lezla do devítky... co ty? a ne první. První sedmou třídu?

„Každej rok je to stejný.“ Jednou na té, podruhé na té... já byla na gymplu... Pošeptá mi otráveně a já si ještě k tomu ukázkově zívnu, abych tomu dodala efekt. A já pro efekt házím granát! Pokládám miny...

„Máš recht, kamarádko.“

„Copak, slečno Michalcová, co máte tak důležitého na srdci, že s tím nemůžete počkat až po škole?“ zamračí se ctěná pí Vejskalová a její šílený otravný dětinský hlásek vymění za chladnou tóninu. Miluju autorčinu schopnost udělat z věty recyklovaný maďarský guláš. Spíš to vypadá na UHO.

„Nemohla, paní profesorko. Nevěděla jsem totiž, jak dlouho ta stupidita bude trvat.“ To my taky nikdy nevíme! Prohlásím drze. A co, můžu si to dovolit. Mám veeeeelmi bohaté rodiče. Příští rok jdu na soukromé gymnázium, takže mi už nemůže nic udělat. To říkám... To ty počty...Třídní jenom zalapá po dechu a někteří vyprsknou smíchy. A jiní otráveně protočí oči a řeknou si, kterej debil sem poslal tenhle kaktus. Tak mám takový pocit, že jsem silný konkurent Honzy coby třídního baviče. K narozeninám dostaneš červený nos!

„No, slečno Michalcová… jak si tohle můžete dovolit??“

„Prostě a jednoduše.“ Pokrčím rameny. „takže jestli mě chcete rovnou vyhodit, tak vás musím požádat o výzo.“ Zkrátka a dobře...

Mezi spolužáky to zašumí. Kyselina! Každý ví, že jsem pro každou kravinu, taky jsem kráva, že, ale tohle je už silný kafe, div ne smrťák. Já jsem Smrtka a říkám ti, že mýho bráchu chlastat nebudeš! No strejdo?! Vejskalové se podlomí kolena a urychleně hledá záchranou židli. Amela Pambersonová je opět v akci! Já si mezitím sbalím pár věcí a postavím se, se slovy a čárkou navíc.

„No vidím, že si to budu muset vzít sama.“ Popadnu svoji důležitou listinu, nevadí, že třeba není moje, a strčím si jej do báglu. Ten listina je totiž jednorázová jízdenka na Jupiter. „Kdybychom se už neviděli, tak vám přeju příjemné letní prázdniny a spoustu trpělivosti do příštího roku.“ Díky!

S tímto se ukloním Vystoupení už končí? Škoda, čekala jsem něco dramatického. Házím rajče, chceš půjčit tady to... hm, nahnědlé? užaslé třídě a vytančím ven. Tam se musím pochválit. Asi bych klidně mohla získat cenu za literaturu asi ne... nejoriginálnější odchod z mé, teď už ex – základky. Pochval se, protože MY to neuděláme!

Tak a teď hurá na prázdniny, které přímo volají po ožehavých zážitcích a letních láskách!!

Tak a teď mi, hurá, řekněte, který vůl téhle ožehavé kachně strčil do ruky klávesnici?! Nechybí ti nějaká?

„…takže Adrianko, přeju ti všechno nejlepší k tvým čtrnáctým narozeninám, hodně štěstí zdraví a lásky.“ Potřásá mi mamka s nuceným úsměvem Se nediv, když se jí do ruky zabodly ostny. a pak z druhé ruky vykouzlí velký těžký dárek. Já ho zkoprněle přijmu a poděkuji. Nebylo zvykem, že mi dala něco drahého, ale co. Jo, není nad vděčné dítě. A v krabici menší krabice a malá ryba žere velkou... Zrovna dneska to nebudu řešit, v tak významný den. Díky! Nerada bych se dočkala dalších pubertálních výlevů.

Pomalu rozbaluji balíček ve zlatém obalu převázaný stříbrnou stuhou. Pěkně kýčovitý. Ale samotný dárek mi vyrazí dech. Já ji nepraštila! Fakticky! Ty zas kecáš, co? Vytáhnu totiž nádherné černé  matně pobleskující oko večerní čárky šaty s přišitým stříbrným opaskem a tak hlubokým výstřihem, až je vidět do krku. poloviny břicha. Maminka byla při nákupu zřejmě dost vysmátá. Jsem z toho dost vykolejená, protože je to fakt nádherný a ani si nezkouším představit, jak drahý.

„Teda…“ vyklouzne ze mě neznámé chapadlo.

„Líbí se ti?“ zeptá se mě máti a malinko se upřímně pousměje. Toho bych si měla vážit, napadne mě. Tak toho si teda važ! Máš štěstí, že jsme to nebyly my!

„Moc.“ Zajíknu se. Už ji můžu zadusit? Prosííím! Povoleno.

Další dárky na mě až zas tak emociálně nezapůsobí. Dostanu nový mp3 přehrávač a v něm nejlepší písničkové bomby, a to tě nenadchne?? roční předplatné časopisu Top děvky alias JÁ dívky, nějakou tu novou kosmetiku a novou krajkovou podprsenku. Naštěstí se kolem osmé začnou pomalu hosté zdekovávat domů. Haha, chtěla bych vidět, jak před nimi bude vybalovat to spodní prádlo... I přes celé nádherné prázdniny jsem nezapomněla na tajemnou schůzku s neméně tajemným Dracem Malfoyem. I když je pravda, že ty letní lásky nebyly nic moc, prakticky žádné. Jenom v Řecku jsem si se na jedné diskotéce vykousla ostny s nádherným hnědookým Jihoevropanem. Chudák, ten musel plivat ostny ještě dva týdny. Ale jinak žádná sláva.

„Kam se ženeš, prosím tě?“ „To ten býk za mnou, ale zvládnu to!“ kroutí nechápavě táta mým krkem, když po posledním hostu ve spěchu seberu všechny dárky a utíkám do pokoje.

„Už…jsem moc unavená… pojistky vypadávají, matrix se hroutí... mateřská loď odlétá k nejbližší benzínce natankovat palivo... chci jít spát… Já už spím! tak mě nerušte!“ zahuhlám, vletím do mého chráněného území CHKOK (chráněná krajinná oblast kaktusů) a prásknu dveřmi.

„Nazdar.“ „Bůůů...“ Promluví kdosi v rohu a já úlekem pustím všechny věci na zem. Moje šestá hlava se z toho nárazu vzpamatovává dodnes. Jenom malá stříbrná věcička se smyčkou sluchátky se mi houpe na krku. Rychle sáhnu po vypínači a rozsvítím. „Sklapni a zhasni!“

„Ah… to jsi ty.“ Uleví se mi, když poznám blonďatého kluka v tom absolutně nemoderním černým hadru. To se chce v létě upéct nebo co? Nepoznáš –fila? „Fil, Krávo-Fil, těší mě!“

„Čekala si někoho jiného?“ pozdvihne své světlé obočí. „No, jak bych to jen...“

„To ne, možná maximálně nějaké lupiče.“ Zavtipkuji vesele. Tyvole, pomoc! Já snad umřu smíchy! Přece jsem se té chvíle dočkala!! A že to bylo dlouho! No, já jsem taky děsně happy... řvu bolestí!

Draco přejede pohledem po mých červených saténových minišatiček až po to, co mi zdobí krk. A to jsou moje prsty a naštvané skloňování. Přijde blíž ke mně a ukáže na to.

„Co to je za nesmysl? Nějakej novej druh náhrdelníku?“ Jojo. Nechtěl bys taky jeden? Kolegyně Makrela má ještě volné ruce. A to nemluvím o nohách...

„Ne.“ Zasměji se a pobaveně se ušklíbnu. „Jen mi prosím tě neříkej, že nevíš, co to je!“ Ruce, vole!

„To fakt nevím.“ Přizná se a já se divím čím dál víc.

„V tom případě se vrať do jeskyně, neznát takovou vymoženost jako mp3 přehrávač, je pro člověka vhodného jen do pravěku.“ Tak to by mě zajímalo, ze kterých prahor pochází ona... asi z trezoru, kde se nejčastěji vyskytuje Kaktusaurus.

„Ale teď jsou nové doby a já tu jsem.“ Zamrká Draco. „tak mi řekni, k čemu ta malá plechová krabička slouží.“

Já si utrápeně povzdychnu. Proč to musí pořád prodlužovat? Možná aby se dostal na stejnou úroveň s tvým vedením. To víš, chlapi nesnášejí, když má ženská něco víc. Ale co, alespoň se trochu zcivilizuje. Doba kamenná už asi není IN.

„No, je to vlastně… prostě přehrává jeden určitý typ zvuku, tedy mp3, (tohle v návodu nenajdete!) od toho taky vznikl jeho název. Hodíš si z počítače nějakou hudbu do týhle malý věci pomocí kabelu a díky sluchátkům a baterkám jej posloucháš. Cena takového..podle tebe nesmyslu je různá, záleží na velikosti, tedy kolik toho tam můžeš narvat, je to myslím od 128MB až po 2GB, možná už je to víc, technika jde dopředu. Pak jak kvalitní je displej.“ Tyhle pasáže vždycky miluju:-) „Hej, já jsem kaktus a vím všechno!“ Ukážu na zmíněnou věc a rovnou mu ho pučím. Ten věc je hrozně šťastný. „Může být digitální nebo ty nejdražší jsou už i barevné a myslím i dotykové. Poslední jsou samozřejmě věci navíc: rádio, systémové různé konfigurace. Stačí?“ Absolutno!

„Jasně.“ Zašklebí se Draco, ale je na něm vidět, že z toho pochopil absolutní kulový. „víš, že ti to dneska moc sluší? Škoda jen, že není vidět víc než minule.“

Já pochopitelně zrudnu. Kromě nějakých siláckých řečí, které každodenně slýchávám od kluků, mi tohle příjde dost… intimní. Páni, kurzíva! Zírej, Makrelo! To zírám, jen si nejsem jistá, na co dřív.

„To dík, ale nevím, co mám říct o tvém oblečení. Se chystáš na Antarktidu nebo co?“ No víš, strejda tučňák mě pozval, tak jsem mys... ehm... jsem si říkal....

Blonďák si smete neviditelný prach z jednoho ramene a prohlásí ledabyle.

„Neboj se, taky to budeš nosit.“

„Ani omylem.“ Zakroutím jeho hlavu do spirály. „počkej, už to mám! Ty jdeš na maškarní! Za kouzelníka!“ Já jsem geniální, fakt. Nelez nám do zelí, od tebe je to urážka na naší geniální cti.

„Máš z části pravdu, Adriano. Tenhle hábit je opravdu pro mezerník, který už zase řádí všude možně. kouzelníky.“ Tak teď jsem v koncích. „Pojď ke mně blíž.“

„Cože?“ nechápu, ale postoupím o dva kroky blíž a díra. Jak nečekané...

„Odpověď na tvoje otázky a na svoje možná taky najdeš v mém hábitu, zkus jej najít sama.“ On fakt vylezl z jeskyně. V patnácti to říká jej a navíc u ženského rodu. Spustí ruce podél těla a vypne hruď. Přeskočíme formality...

„Nemyslíš, že už to trochu přeháníš?“ namítnu nejistě. Naopak já to zařvu na celé kolo.

„Neboj se, já nekoušu. Bude to stát za to.“ Mrkne a já jsem s rozpaky v koncích. Co? Plánuju konec světa, co ty? Požádám B. Willise, aby vstal z mrtvých, tohle zavání Armageddonem! Jeho sebevědomí asi nezná hranic. A co, vždyť je to jedno. Vždyť po něm toužím, jako myš po sýru. Tohle mělo být romantický??????? To nevím, autorka je asi materialistka.

„Jak myslíš.“ Tak tohle taky nebylo vtipný! Souhlasím nakonec. Přijdu k němu, skoro tělo na tělo, zvednu lehce roztřesené ruce a sáhnu mu do kapsy.

„Samá voda.“ Uculí se Draco a já se podívám do druhé. Také nic.

„To tě mám svléknout?“ řeknu bezradně, když vidím, že to asi jinak nejde. On jen pokývá hlavou. Při psaní tohoto díla autorka nejspíš jedním okem četla nějaké porno-without-plot. Nebo se asi dala na Punk is not dead.

Já tedy pomalu rozepínám stříbrné knoflíčky. Po celou dobu se mu dívám do očí. Nemusím nějak zvlášť zvedat hlavu, Draco je skoro stejně velký jako já. To zní, jako by byl menší. Ale ten jeho pohled, který na mě vysílá, mě nutí být menší a menší. A tak se zrodil jehelníček. Konečně se látka rozepne a já nervózně strčím ruce pod plášť. Srdce mi buší jak splašené a mám slabost v kolenech. Já v žaludku... Já v rosolu mezery. Jak pomalu osahávám jeho tělo, cítím, že Dracův dech nabývá intenzity. Proboha, co je to za obraty?

Pak, když si myslím, že napětí je téměř hmatatelné, vylovím z vnitřní kapsy tlustou obálku. Sklopím oči, abych se na ni podívala.

„To je ono?“ špitnu a obracím si jej (Draca) v ruce. A to je všechno?

„Přesně tak. Můžeš ji otevřít.“ Pobídne mě a já o krok ustoupím. Pomalu trhám obálku a vytáhnu první list, který spatřím.

 
Milá slečno Michalcová,
Je mi neskonalým potěšením vám oznámit, že od nového školního roku budete moci navštěvovat Školu Čar a kouzel v Bradavicích. Všechny učební pomůcky se dají sehnat v Příčné ulici, kde už máte i založené konto v Gringottově bance, akorát tam vložte vaše mudlovské peníze. Už vidím, jak tohle Brumbál napíše. Začátek školního roku bude zahájen 1 tučná tečka září a odjezd je z nástupiště 9 ¾ z nádraží King’s Cross, jak víte, že je uprostřed Londýna. Možná, že kdyby autorka vystudovala architekturu, naučila by se správně vytvářet konstrukci vět... Když architekt neví co by, strčí tam kulaté okno. Přeji vám hezké letní prázdniny a nádherné 14-cté Právě jsem se praštila bradou o parkety! narozeniny. Uvidíme se na zahájení školního roku v Bradavicích.
Se srdečným pozdravem
Albus Brumbál
Ředitel školy
 

Pobaveně ušklíbnu. A zvratné zájmeno se zdrhne.

„Super vtip, Draco, ale můžeš být už konečně jednou vážný? Co jsi to chtěl říct onehdy v tom pitomým obchodním domě?“ Najednou je pitomý, co?

„To, že jsi čarodějka.“ A bum! Oznámí mi klidně. Já se najednou vcítím do mojí třídní Vejskalové. To brzo. Ale ještě to ustojím.

„Fakt?“ pozdvihnu obočí. „Ty Bradavice… to je nový blázinec?“ Hele, kdo jí to kecnul?! Já mlčela!

Draco zavrtí netrpělivě hlavou a než stačím jednou mrknout, sevře mě v náručí a podívá se mi vážně do očí, až z něj mám trochu strach. Když opomenu to, že tak blízko jsem mu ještě nebyla a moje tělo na to pohotově reaguje.

„No tak Adriano, nedělej si z toho šoufl. To se neříká, když si někdo dělá legraci, ale když je někomu špatně! Jako teď mě... Je to pravda!! No to bych řekla, a to jsem teprve u čtvrté stránky. Copak si někdy nedokázala něco divného, co se absolutně vymyká přírodním zákonům?“ Narodila se? Jeho otázka mě přinutí se zamyslet. Na to něco bude. Nejlépe Paralen... nebo ještě líp, sedativa. Vzpomenu si na moje ostříhané vlasy, které jako zázrakem za pár minut dorostly, nebo proměněného Daniela v elegantní nůžky a nakonec obarvené vlasy mé nenáviděné profesorky fyziky.

„No tak dobrá.“ Rezignuji. „předpokládáme, že něco takového existuje. Vzdávám se funkce betareadera! Ale já už jsem přihlášená na soukromé gymnázium, na které nemá jen tak každý šanci. Je to prý skoro volňásek na psychiatrii! Harvard!“ To si moc nevěříš, Oxford je lepší!

Draco na mě nevěřícně zazírá, jako bych si tu z něj utahovala tkaničky u bot.

„Teď mi přísahej, že vtipkuješ! Protože každé dítě, byť kouzelnické sní chodit do Bradavic! Čumím na to jak blbec a pořád nechápu, cože má to kouzelnické dítě sežrat? Přece ti musí dojít, že to není jediná škola na světě. Ty tam vážně nechceš jít? Ty nechceš dělat nadpřirozené věci? Létat, kouzlit, proměňovat se v člověka a další věci?“ ..... chápe to někdo? Proč se chce proměňovat, když už jedním kaktusem je?

„No… bylo by to fakt úžasné.“ Zakoktám omluvně. „Ty takhle normálně dáváš ostatním dopisy?“ většinou nenormálně, ale ty jsi kaktus.

„Ne. Normálně posílají poštu sovy.“ Bez komentáře…Zavrtí hlavou. Jenže ty jsi nenormální, tak to musí být něco extra. „Brumbál to tak chtěl, abych ti ho donesl.“ Brumbál si dupl, protože mu došly telenovely na DVD.

„Sovy?“ zopakuji nechápavě. „Chceš říct, že ve vašem světě se posílají zprávy sovy? No jasně, to ji stačí narvat do káblu a... Proč ne E-milem?“ Protože chudákovi Emilovi stačí těch několik miliard mudlů. Draco očividně neporozumí a jen otevře pusu. „aha, tak to se u vás nevede. To je pak jasný, proč neznáš em pé trojku. Takže nevíš, co je to Internet, že?“ on zavrtí hlavou a já čím dál víc pozvedám obočí. To mi ani neříkejte, že jsou kouzelníci tak retardovaní! „Super, tak poslední otázka. Proč Brumbál poslal zrovna tebe a ne… hm… sovu?“

Draco pokrčí rameny.

„Nevím, ale jsem za to šíleně rád. Při nejbližší příležitosti mu koupím tlusté vlněné ponožky, jak si vždycky přál.“ Nevšimla jsem si, že by se ti svěřoval. To četl v originále, ne?

„Vážně?“ rozveselím se. „a proč?“

„Páč káč! jsem se teď do tebe děsně zamiloval.“ Přizná se mi v klidu a nyní jsem to já, která si málem odřu bradu o můj koberec. Nějak nevím, jestli bych ji radši praštila, nebo utopila. Nemluvě o mém absolutně rozklepaném těle. ... ale teď je mi jasné, že ji zastřelím.

„Ne-neděláš si ze-ze mě s-srandu, že-že ne?“ Vůbec ne, myslím to smrtelně vážně. A to jako fakt!

Draco jemně zavrtí hlavou a usměje se.

„Čtu ti z očí to samé.“ Makrelo, zas ti někdo šlohnul Nitroblánu! Ploutve ještě mám. Zašeptá a pomalu sklání hlavu malinko níž, až jsem od sebe To jsem chtěla zkusit taky, ale bohužel na to nemám potřebnou inteligenci. na dva malý milimetry, nebo možná na dva velký milimetry...? téměř se rty dotýkáme.

„A co-co tam ještě… ještě je?“ zajíknu se, když jeho stisk rukou kolem mého pasu je větší. He? Ho?

„Spalující touha.“ Řekne takovým sexy hlasem, až mám pocit, že má pravdu. He?! Došly mi citoslovce.

„Slavím teprve čtrnácté narozeniny, ne-ne patnácté.“ Namítnu slabě, když poznám, kam se tohle setkání stáčí.

„Vadí to? Pamatuj si jednu věc, v kouzelnickém světě je věková hranice posouvají dozadu. HE?!? Čarodějové jsou vyspělí dřív než mudlové, tedy lid. Tady bych to utnula., kteří Jasně, ti lid. naše umění neovládají.“

„F-fakt?“ to mě trochu uklidní. „A-ale nejdeme na-na to m-moc rychle?“ Pokud to přirovnáš k rychlosti tvého myšlení, tak svištíte třetí kosmickou.

„Jestli se na to necítíš, tak…“ 

„To ne!“ přeruším ho. „Nejde o mé pocity, a odkdy? mě to osobně z tohodle hlediska nevadí, ale ten princip. Aha. Jasně. Chápu. (Kdo máte můj slovník?!) Princip? Kde? Kde je ta bomba?! Vidíme se teprve podruhé, vůbec se neznáme…“

„Změnilo by něco tvůj názor?“ pohladí mě po vlasech. „podívej se na mě, bylo by něco jinak?“ ...nedávají v té TV něco jiného?

Zvednu zrak. Jeho oči jsou tak průzračně modré a plave plane v nich velká vášeň. Sousedům chytil barák...

„Ne, ale kde beru tu jistotu, že to nebude láska na jednu noc?“ stále jsem nedůvěřivá, kolik chlapů si hrálo na zamilovaný človíčky a pak ráno zdrhli. A to před chvílí mlela cosi o věkové hranici.

„Protože tě miluju.“ Skloní se a začne mě něžně líbat. Mě se najednou celý svět zatočí a úplně se rozmaže. Vyměň si čočky nebo Vietnamšunty. Něco tak nádherného jsem ještě nezažila a u mě je to co říct. Ve stupnici jedna až deset, kdy deset je tohle, tak je až za tím trojka, což je snězení hromady čokolády. Fajn, a teď to celý zopakuj ještě jednou a česky, prosím. Budu dělat, že jsem to pochopila.

V tuhle chvíli mu nelze nevěřit, polibek prožívám intenzivně na 100%. A já pádím pryč o 106! Jeho rty jsou takové… svěží, chutnají po vanilce. Až když mi pomalu sundává ramínka, se zarazím.

„Co je?“ všimne si Draco.

„Víš… já se bojím, aby sem někdo nevpadl, aby nás napadl, třeba klub pánvistů. moje sestra je toho expert.“

„Počkej.“ Pustí mě. Vytáhne ze svého hábitu nějakej klacek Ou. a třikrát jím švihne. Ouuu! O prázdninách. V mudlovským domě. Tak teď jsem skutečně nevpadne půlka ministerstva. Uslyším cvaknutí zámku, mé červené závěsy se samy od sebe zatáhnou a rosol zahalí tma. pokoj zalije tma, jak se zhasne světlo. Najednou pokoj rozzáří tisíce svíček a začne hrát nějaká pomalá podmanivá melodie. A v Argentině jsou všichni hrozně šťastní, že mají námět pro další telenovelu. Brumbál si shání další popcorn.

„Teď nás nikdo nevyruší, je zamčeno a nikdo nás nebude slyšet.“ Políbí mě na ucha, oka a zuba a mezitím si tu kouzelnou věc strčí zpátky. A kam?

„To je nádhera.“ Rozplývám se a nechám se laskat. „To je jak nějaké kouzlo!“

„Je to kouzlo, miláčku.“ Poví mi mezi polibky. „samotná láska dokáže kouzla, to si pamatuj i v Bradavicích.“ Zvláštní, že by tahle věta mohla znít normálně, kdyby kolem sebe neměla zbytek povídky.

„Budu.“ Šeptnu a sundám mu už rozepnutý hábit, který se s šustěním sveze k zemi. Musel kvůli tomu chudák stopovat.

„Jsi nervózní?“ usměje se Draco, kdy i minišaty opustí moje tělo. Zoufale mlátí do dveří a snaží se zdrhnout.

„S tebou se nebojím.“ Políbím ho vášnivě a sundám mu šedý svetr se zeleným emblémem na prsou. Nojo, v Antarktidě je zima i v létě.

„Nemáš čeho.“ Ujistí mě a rozepne mi podprsenku. „právě naopak. Zažiješ tu nejnádhernější noc, to ti slibuju.“

„Věřím ti.“ Svléknu mu bílou košili a kochám se jeho nádherným tělem. Rukama rejdím od vypracovaných ramenech, po prsa a rozhodně ne měkké svaly. Proč já tohle vlastně dělám? Mám to zapotřebí?! Čímž se taky dostáváme k jeho uhlově černým kalhotám. My ne, my to jen čteme! Zarazím se a nejistě vzhlédnu.

„Pomůžu ti. Pojď.“ Vezme mě do náruče a opatrně položí na postel. Pak mě začne líbat přes pusu, bradu, krk, prsa, břicho až dojde k tangám. Políbí mi kytičku No jo, hippiesačka. a stáhne je dolů. Já jen vzrušením nemůžu dýchat a pomalu se dusím... zatínám ruce v pěst. A bác ho. Před očima mi probíhají mžitky, Draco není žádný začátečník. Milujeme se dlouze a vášnivě a naše výkřiky extáze díky kouzlům neproniknou zdmi pokoje. Možná to zní divně, ale já už konečně miluji!!!! Tohle ani nemusíme glosovat! Já u toho permanentně chytám záchvaty hysterického smíchu! Jenom jsem zvědavá, kolik úderů hlavou ještě vydrží moje klávesnice.

Probudí mě bouchnutí dveří a dětské leknutí. Další záchvat:-) No mami! Prudce otevřu oči a hledím do tváře mé sestry. Nejspíš zaklínadla vyprchaly. Spíš prchla. Rázem je mi jasné, že tohle asi nevysvětlím. Otočím se na spícího a hlavně nahého Draca a zpátky. Lucifer třeští pohledem, tohle nejspíš nečekala. Vlastně, kdo taky. Mě někdo před pár měsíci říct, že se ráno vzbudím vedle nádhernýho mužskýho, kterého miluju a minulou noc jsem s ním ztratila panenství, tak se mu vysměji do tváře. Já se chechtám celou tu dobu:-)

„A-ahoj, ségra. Co tu po ránu děláš?“ Šmíruju, co jiného.

„Mamka říkala, že máš jít na snídani. Prý si dlouho vyspáváš.“ Řekne Lucka a šok u ní očividně zůstává. Narozdíl od zbytku jejího těla, které by rádo vzalo roha.

„Hned jsem dole, až-až se obléknu, ale není to jak si myslíš…“ Ne, fakt? A jak?

Jenže ségra je v tu ránu pryč a já jen přidušeně syknu.

„To je v háji.“ Haleluja.

„Copak, Adriano?“ obejme mě ze zadu už zjevně probuzený Draco. Páni! A toho sis všimla sama?

„Máme problém.“ Políbím ho zdrceně. K tomu rozdrcení se čestně přiznávám.

„S-sakra to máme a jakej.“ Přikývne.

„Jak to myslíš?“ zamračím se. Co může být horšího než ukecaná sestra? Myslící kaktus?

„Víš, že jsme zapomněli na ochranu!“

„Ah.“ Uleví se mi. „neboj se, krámy ještě nemám.“ Náhoda, co? V šestnácti už trochu divný, ale...

„Kdyby to byla poslední věc.“ Povzdychne si Draco. A to se mi vůbec nelíbí. Jsme dvě – preventivně mlátím hlavou do klávesnice!

„Co se děje, miláčku? Děsíš mě!“

„Neřekl jsem ti jednu věc, Adri o mě samotném. Víš asi dobře, že mudlové nejsou jenom dobří a tak je to i na naši straně. Já měl tu smůlu se narodit v jedné obzvlášť zlé ...straně? Pravice nebo levice?. Naše rodina nezastává lásku nebo mír, je zajímá jen sláva, bohatství a moc. Proto se taky očekává, že si vezmu ženu na úrovni. Což v překladu znamená, že dostal, co chtěl, a teď sbohem, ktusko! Bohatou s čistou kouzelnickou krví. Do doby, než jsem tě poprvé spatřil, jsem byl taky takový. Spal jsem Já bohužel bdím. s holkama jen proto, abych si je otestoval, jestli jsou pro mě vhodné, A Tester ti nestačil?! byl jsem chladný, láskou pohrdal a taky lidmi jako jsi ty. A kaktusy obzvlášť. Mudlovští šmejdi, tak se vám říká v našich kruzích. Čarodějky, kteří jsou ve skutečnosti živí muži. mají mudlovské rodiče. Nikdy jsem netušil a nevěděl, že neexistuje žádný rozdíl mezi kouzelníkem jako jsem já nebo tebou. Proto, se tě chci zeptat, jestli ti za to stojím. Nečekej, že to bude jenom med.“ Většinou to bude rosol... A souvislost s předchozím problémem to má jako jakou?

„Draco.“ Obejmu ho silně. „jaký si býval, takový si byl. Byl tu Bill! Hlavní je přítomnost a já ti říkám: miluju tě. Snad je to pochopitelná odpověď na tvoji otázku, jestli chci s tebou zůstat.“ Tatíček bude nadšen!

Blonďáček se zářivě usměje, nejspíš se mu hrozně ulevilo, že mateřská loď našla benzínku.

„To jsem hrozně rád.“

„Já taky, za to, že jsme se poznali.“ Pravím upřímně. Teda, jak jsem se za pouhou jednu noc dokázala změnit!!! Neodolám, skloním se k němu a vášnivě ho políbím. Ten mi to vrací s úplně stejným nadšením a dokonce o Ono je to o? musím zarazit, když mě znovu položí na postel. Do té doby jsem totiž ležela ve vzduchu.

„Hej, brouku, tobě ta série včera nestačila?“ Hádej, hej mandelinko! To byl jen první level?

„Ne.“ Zavrtí hlavou a ruka mu sjede níž. Tu mu ale zastavím. Zato kamion jede dál...

„Jenže já teď nemůžu. Jestli sis v té blaženosti nevšiml, tak nás načapala ségra a já tu osobu budu muset dole nějak vyžehlit.“

„Aúúú!!“ zavyje nešťastně Draco, On už je úplněk? A sakra... já se jenom škodolibě pousměju a vstanu z postele se převléknout.

„Co budeme vůbec dělat my dva?“ zeptám se, když si zapínám podprsenku.

„Půjdeme dneska nakupovat.“ Prozradí, ale v posteli lenoší dál.

„Moje oblíbená činnost.“ Zamrkám na něj a obléknu si černé kalhoty a modrý rolák. V létě je totiž děsná kosa. Já nevím, jak vy, ale já spím ve vlněných ponožkách a s chlupatou dekou navíc. „Tam na tu Příčnou ulici?“

„Přesně tak.“ Potvrdí.

„V kolik hodin se stavíš?“ rozčešu si moje dlouhé vlasy. To je jak manželství po deseti letech.

„V jedenáct hodin dopoledne.“ Zívne Draco a protáhne se.

„Hele, nechtěl by jsi jen tak náhodou vstávat?“ zašklebím se na něj, jak vidím, že se ještě povaluje a k ničemu se nemá.

„Času dost.“ Mávne rukou a dívá se na mě. „nechceš se raději přidat? Mimochodem, sbal si nějaké věci, ne moc mudlovského oblečení, budeš tam mít hábity, jak jsem ti včera vyhrožoval.“

„Přidat bych se chtěla, ale nemůžu. A dík za radu.“ Hodím na něj bombu. xicht. „pro holku jako jsem já, je nesmírně těžké si vzít málo oblečení.“ A přiměřeně čárek.

Draco se škodolibě ušklíbne a udělá kiš-kiš. Myš-myš zase touží po sýru... díkybohu, že mám doma kočku. Tak po něm hodím spadlý polštář. To spadl z nebe?

„Prosím tě, proč to na sebe matláš?“ nechápavě zírá na tubu s mým oblíbeným make-upem, který si v rychlosti roztírám po tváři.

„To bys nepochopil.“ Mávnu rukou plné sračky tělové barvy, jak s oblibou říkávám. Kanál rovnou za barákem, nenápadně otevřený...

„Proč myslíš?“ zívne podruhé. Za tenhle řádek máš 10 bodů!

„Protože jsi kluk.“ Odpovím mu jednoduše a pak se popráším popelem a betonem. pudrem. Dobře, na tohle se nedá nic říct:-)

„Stejně si myslím, že si bez těch sajrajtů hezčí, to je normální selský rozum. A to na sebe patlá další vrstvu? A v posteli si to tak, jako tak rozmažeš.“ Mudruje Draco.

„Víš co, zmiz.“ Zavrtím hlavou a blonďáček mě na slovo poslechne. Až se trochu vyděsím. Ten chlap <=Tohohle si všichni všimněte! mě asi nikdy nepřestane překvapovat!

„Že ti to ale trvalo.“ Kroutí hlavou mamka a hodí mi pod nos smažená vajíčka, vlastnoručně udělaná Marií. Tázavě se podívám na svoji malou sestru, která se nemístně přecpává menší snídaní. Že by ta malá potvora nic neřekla? To by snad bylo poprvé v mém životě, co moje paměť má dědečka Alzheimera, Lucie si vždycky našla nějakou věc, abych dostala alespoň vynadáno a teď se ji nabízí taková skvělá příležitost a ona mlčí! Naštěstí jsme tu my!

„Nechtělo se mi z postele.“ Pokrčím rameny a naliji si čaj.

„Adriano?“ začne sestra a mě se rozklepou ruce. Sakriš, je to tady. Poprvé se připojím do Matrixu! Agent Smith už divně kouká!

„No, copak, ségra?“ jen buď milá, jen buď milá… To mi tady nikdy nešlo.

„Potřebuji nainstalovat ten nový datadisk k The Sims2, víš Univerzitu a já to neumím, tak jestli by jsi mi to neudělala.“ Vycení zoubky. Já věděla, že mě to jen tak neprojde. Kolem žraloka to bez propustky nikdy nezkoušejte.

„Luci, promiň, já-já už mám něco neodkladného a bohužel ti nemůžu…“

„To snad děláš naschvál, ne?“ Souhlas! Taky si myslím! přeruší mě máti a upije trochu kávy. „neznamená, že když už ti je čtrnáct, že si budeš dělat, co chceš. Po snídani ji to uděláš, bez protestů.“

„Ano, samozřejmě.“ Přitakám suše a namočím se do vody. dál snídáme v tichosti.

Pak se tedy musím odebrat do ségřina pokoje už v duchu s Matrixem tím, jak ji tu scénku vysvětlím. Usedneme obě za počítač, který už je samozřejmě zapnutý, mám snad i pocit, že ho Lucka nikdy nevypíná.

„Tak kde to máš?“ rozhlížím se, čapnu obal s hezkými obrázky Simíků, otevřu jej, ale vevnitř není. Průšvih! Pánev vzala roha!

„Už je to v počítači.“ Kývne sestra směrem dolů. A urazí si hlavu... nos v bedně.

„Aha.“ Aha...

Vezmu myš, sežeru ji, kliknu na ikonu Tato bedna (pro vás tedy můj rosol Tento počítač, ale pro sestru je to suché a neoriginální). V tu chvíli se otevře velké okno s oběšeným kaktusem... aneb Za osten v průvanu. nabídkou různých harddisků, kterých tu má požehnaně. Klepnu na znak hry The Sims2 Univerzita a dál už je to rutina. Na hardwarové požadavky se ani koukat nemusím, Lucie si vždycky nechá koupit ty nejlepší součástky a že jich za ten rok vystřídá! Nemusím snad ani dodávat, že ty „staré“ dostanu já, ale hrozné to tak není. Ušetři nás technických poznámek, těch máme požehnaně... zvlášť na tebe.

„Kde máš seriála?“ jak koukám, tak koukám do obalu, nikde není.

„Tady.“ Hodí mi pod nos tlustou příručku.

„Dík.“ Zamumlám a vyťukám do počítače potřebné číslo. 60-90-60 a –10ⁿ (její IQ). Pak zadám, kam chci hru nainstalovat a už to jede.

„Adri?“ začne sestra.

„Co je?“ schválně se dívám na obrazovku a ne na ni.

„Kdo to vedle tebe ležel?“ zeptá se přímo Lucka a já polknu. Hm... koho konkrétně myslíš? Toho pod postelí asi ne, nu což.

„Nikdo, to bys nepochopila.“ Usíná – není tam, probudíš se – není tam... výhody spát s nikým.

„Je mi už jedenáct!“ zaprotestuje. Já se jen nuceně zasměju. Já nenuceně pláču.

„No a? Hele, já sice dost oceňuji, žes to máti nevyžvanila, ale… příjemná kvůli tomu jako fakt nebudu.“

„Jak se jmenuje? Znám ho?“ přeruší mě ségra.

„Tak to určitě ne, zlato. Pokud ovšem nepěstuješ kaktusy a sukulenty. Patří k lidem, ke-ke kterým se dnes připojím.“ Uváženě To máš ve slovníku? volím každé slovo.

„K jakým lidem?“ nerozumí.

„Ke kouzelníkům.“ Povzdychnu si. Hra už je z poloviny nainstaluje. To by bylo na dlouho…

„Adriano, zas tak blbá nejsem!“ zamračí se Lucie. „na takové pohádky jsem už dost velká! Kam jedeš? E55? Vesmír? Když budeme mít štěstí, tak hřbitov... Ví o tom mamka?“

„Tak za prvé, mluvím pravdu, jedu do školy čar a kouzel a já mám pro tebe menší bojový úkol.“ Já taky! Vidíš ten tank...? Mrknu na ni.

„Jaký?“ zajímá se. No přece tamhleten, vykukuje zpoza rohu... a teď... sakra, odjíždí!

„Potřebuji, abys to mamce řekla, až budu pryč. Dříve ne.“ Zasvětím ji do plánu. „Dnes při obědě, odjíždím za chvíli.“

„V pohodě.“ Ujistí mě. „Zkusím ti uvěřit, ale už mi řekni, co to bylo proboha za chlapa <= !!! v tvé posteli? Víš, že je ti čtrnáct a ne patnáct!“ No fajn, v sedmé třídě je jí třináct (čtrnáct)/šestnáct, chová se jako pětileté dítě a odchází na soukromý gympl! A já měla pocit, že mluvím s kaktusem.

Zrudnu. Tlaková ručička se pomalu šplhá ke kritickému bodu... Mezitím mě počítač informuje, že Univerzita byla úspěšně nainstalována.

„Je to taky kouzelník, kterého šíleně ho miluju. Jsem se zasek jsem se... si... so... se už zdrhlo, takže nic... A s tou věkovou hranicí přeháníš, stejně ji už posunou. Navíc v našem světě je už posunutá, tak zbytečně nešil.“

„Téda!“ uzná sestra. To je vostrost! „Vědět o tom máma, tak tě přinejmenším zabije.“

„Dozví se to, až budu v tahu!“ A to budeš brzo, věř mi. Dohonila jsem tank.

„Dyť jo, klidni špeka.“

„Žádný přece nemám!“

„To se jen tak říká, zaostalče.“ Vyplázne jazyk.

„Víš co, ty chytrá? Já si jdu sbalit. Čau.“ Zvednu se ze židle. „Už to máš jinak hotový, dál to znáš.“

„Díky. Užij si to tam.“ Popřeje mi Lucka a přišoupne se blíž k počítači. Pokývám hlavou a jdu splnit to, co jsem si předsevzala. Nostalgicky vzpomínám na song „Když vypadnu z vokna ven, vidím beton a v něm svoji tvář...“ Co takhle ji pověsit do průvanu? Moje předsevzetí na letošní rok: nedávat si žádná předsevzetí! A teď se mi to mstí!