Vietnamoko4
.kapitola bývá většinou kritická… tajm! Preventivně posiluji zásoby... fajn, tak zas jedeme.
Prohlížím si zvláštní obchůdky, a v každé výloze, nevím proč, mají vystavený můj obličej, které obsahují ještě zvláštnější věcičky však to povídám, a čas mi příjemně utíká, tak ho radši zabiju, aby mi nezdrhl docela.
Náhle mě zaujme sympaticky vyhlížející krámek s názvem Errollovi žertoviny. Sympaticky…jasně. Tentokrát necivěla do výlohy.
Vejdu dovnitř, to je něco pro mě.
„ Téééda,“ vydechnu překvapením.
Jsou ty věci, jsou děvenko, ano dědečku Mrazíčku, které jsem v životě neviděla, ani vy my taky ne snu by mě nenapadli. Kdo? Koho mám obejmout? Hm... polez támhle za roh, ať nás není slyšet, já ti to povím...☺
Dívám se po podivných knížkách, pergamenech, talířcích se šálky a mnohém dalším, když tu uslyším hlasitý smích. Naštvaně se ohlídnu( neberte mě jako nějakou starou semetriku, která na vás vyletí, když máte ZROVNA menší záchvat smíchu na ulici znám z vlastní zkušenosti, jak je to nepříjemné – hlavně, když tam potkáte Umu Thurman, která lítá hodně vysoko:)), jen ničí tu krásu kolem. V obchodě se žertovinami by to určitě lidi nepochopili…
Uvidím tři kluky, jak vstupují skrz velkými skleněnými dveřmi a hned za nimi Umu Thurman ve žluté kombinéze. POMOC!
,Puberťáci´pomyslím si a už se jimi nezabývám. Krávo, pomyslím si a už se jí nezabývám…
„ … a jak jsi jednou Srabusovi přikouzlil parohy a pověsil ho na lustr ve velké Síni, to taky bylo super,“ rozesměje se znovu první kluk. „Nevím, co napsat, aby vám došlo, že to jsou Pobertové, protože mi není jasné, jak to můžete poznat hned z první kapitoly...“
Pokud jsem si dobře všimla, měl černé neposedné vlasy, takové menší hnízdo( :) ). Odpustím ti ty smajly, pokud se dobrovolně přestaneš vyjadřovat.
„ Jasně Dvanácteráku,
potom jsme dostali školní trest , vyčistit po mudlovsku chlapecké záchodky, co?“ směje se i ten druhý vedle něho. Ztuhnu. Nejsi sama…já to dělala dva roky, byl to hnus… tuhnutí nebo čištění záchodků?
Srdce mi začne bít, jako kdybych právě uběhla Běh Teryho Foxe. Běh Terryho Foxe se běhá? Nekecej...
Prudce se otočím a nestačím zírat. Oči se zasekly… blbý vietnamský krámy... nemáte někdo ten záručák? Jdu to reklamovat.
Je to ON. Ne!!!!! Ano, Bůh sestoupil do hnízda hříchu, aby se na vlastní oči podíval na tu neuvěřitelnou existenci, kterou omylem stvořil...
Poznala jsem ho podle krásného jemného hlasu. Sakra, vosy! Padáme!
Je to TEN kluk z mého snu!! A vsaď se, že nejen z tvého… dneska se mi zdálo o kaktusech...
Nechtěně však s prudkým pohybem shodím malé zrcátko a to se roztříští o zem. Pátek třináctého…sedm let neštěstí, těš se! ( A je to tu zase, malej tankující:) tady by pořád někdo chtěl benzín, ale kolikrát vám mám říkat, že už je vyprodaný?
Jenom vyděšeně zírám na střepy, zatím co ti dva kluci se rozesmáli( pokolikáté už?!) se jako rozesmáli? Nějak nechápu otázku, Já taky ne, protože se myslím ani nepřestali smát, ale v její přítomnosti se ani nedivím, jaké že to jsem nemehlo, třetí kluk, kterého jsem si skoro ani nevšimla( nesmál se tak trapně jako jeho kamarádi, že…) ke mně přistoupí a řekne:
„ To je dobrý, koukej…“ vytáhne hůlku a cosi vysloví. „ Reparo!“ a zrcátko se jakoby slepilo dohromady. To mu už bylo sedmnáct nebo co?
„ Eh…díky,“ zamumlám, rudá až někde. Nechci vědět…
„ Není zač,“ usměje se na mě. „ Jmenuju se Remus Lupin, ty seš tu nová, že?“jak to poznal? Poltrgajst... já na to ještě nepřišla.
Než stačím cokoli říct, TEN druhý kluk se pobaveně ušklíbne. „ Snad vidíš, ne? Taková chudinka,“ Takový chudáček…jo, vrána k vráně sedá…Chip Dalea hledá… a hájí spolu zákon, hlavně před jistou chudinkou.
Náhle mě něco napadne. Tahle věta je vážně všude. Takže by bylo fajn, kdyby prostě někdo řekl, koho ještě mám napadnout a oddělat, abych si to mohla zapsat do deníčku a nelítala sem a tam jak pingpongový míček... Je to sice riskantní, co kdybych si u toho zlomila nehet? ale musim to zkusit.
Přece jenom, podle Lilyina popisu jsou jak jednovaječný dvojčata.
„ Je ti něco k smíchu, Blacku?“ Páni, stěrka… konečně se zbavíme toho blivajzu na pekáči, co nejde dolů...
Vyšlo to.
Black se přestane šklebit a zírá na mě jak na zjevení. Tohle už tu jednou bylo, takže si odpustím další případně komentáře…
Moje ztracené sebevědomí opět nabude „ zdravých“ výšin, Mt. Everest kdesi pode mnou... teď si můžou kecat. Jsem totiž velkej machr a všichni přede mnou padají na zadek… sorry, že zrovna sedím.
„ Tak tohle ti nevyšlo,Tichošlápku,“ řekne se smíchem první. Má blbé keci, já plné kecky…tak ho taky usadíme. „Chceš taky pivo?“ Mě vynechej…
„ A tobě je tu něco k smíchu, Pottere?!“ Nenávistně přivřu kuří očka. Zavile zírají skrz týden staré ponožky...
To se zarazí i on.
„ Jak víš, jak se jmenujeme?“ zeptá se mě udiveně a zároveň naštvaně Black. Nj, instinkt kozy z dvanáctého patra… Haló? Konfekce? Nemáte prosím kšandy?... ano, ze zvířátky to bude skvělé...
O-ou……Jen po něm mrsknu ostrým bičem, ať může rychle utéct, beztak už to dlouho chtěl udělat... pohledem a vyrazím ke dveřím. Chytne mě za zápěstí, hošánek jeden, ale vytrhnu se a vyběhnu ven skrz, když to nejde jinak.
Akorát včas doběhnu ke zmrzlinářství, cestou jsem snad setřásla všechny střepy... kromě toho, který se mi zabodl kamsi...
U jeho vchodu stojí McGonagallka s dvěmi nabitými taškami. „Uhněte, střílím!“„ Chcete si dát ještě zmrzlinový pohár?“ optá se, ale s mým zavrtěním hlavou se spokojí a tak navrhne Gambáče. stejným způsobem jako ráno se dostaneme zpět k nám domů. Natáhnout kšandy a skočit...
Tam mi ještě dá lístek s tím, že prvního září mám být na nástupišti devět a tři čtvrtě.
Ani nemám sílu ji upozornit, že je to nějaká hloupost, nástupiště devět a tři čtvrtě přece neexistuje, ale to už odplachtí po dlaždičkách, s jednou rukou na kormidle a druhou frajersky v kapse, jak tomu začínám říkat, pryč. Já tomu taky většinou říkám „pryč“…ale u tebe se to dá pochopit. Tohle slovo bych nepoužívala, nevíme, jestli ho zná...
Vysíleně si lehnu na svou postýlku a přemýšlím. Vysíleně umírám, zakopejte mě někdo…ale co nejdál od Kytičky, pěkně prosím! Je přece o tolik starší, mohla bych zjistit, že je to nějaký –fil! (například krávofil)
,Tak to byl hezký úvod s mými novými spolužáky…
Ty seš pako, Belluci, takhle si to pohnojit, ale neměli být drzí.´ tys tam hlavně vůbec neměla být… ale s tím hnojením souhlasím, konečně si přečetla příručku na údržbu jisté kytičky, které někdo nadává do kaktusu...
Vzdychnu. Já zoufalstvím…, Alespoň doufám, chci do Nebelvíru, nebo do jakékoli jiné koleje mimo Zmijozelu.´O kolejích mi pověděla Lily, tak to nazdar…No jo, když vypráví Lily, to je vždycky průser… hlavně pro ni... kdyby někdy viděla, co všechno stihla za těch pár let, navrhla by se sama do Guinessovky.
Ani nevím jak a usnu. Nápodobně…ale já to oproti tobě vím.
Zdá se mi, že létám na koštěti. Aha, tak už vím, proč jsem ho za palmou nemohla najít... Létám v oblacích a náramně si to užívám. Sem tam potkám čápa…nebo letadlo… Něco chytám, záchvaty zoufalého pláče, střídající se s hysterickým smíchem, vypadá to jako velký červený míč. Co to může být?! Paviání zadek? S touto otázkou se také vzbudím.
Co to mám kurňa za sny? Kouknu se na budík vedle mě a zděsím se. Spala jsem s ním pět hodin!!To je hrůza, já spím obvykle jen čtyři, někdy je to fakt záběr na mozkovou kůru.
, Ani mi to nepřišlo, ´pomyslím si a vydám se do kuchyně na večeři, pořádně mi vyhládlo auto, takže se zas musím změnit v tank a natankovat.
Nikde nikdo, copak se děje? Hm, hádej... konečně zpět v kruté realitě! Až na ledničce uvidím vzkaz s máminým písmem:
Moni, drahoušku, šli jsme s tatínkem na večeři ke Smithům, slíbili nám, že nás zapojí zpátky do Matrixu, nechtěli jsme tě budit. K večeři si něco uvař a vyhoď dům do vzduchu, vím, že to umíš moc dobře. Líbá máma s tátou.
O té večeři mi mamka něco říkala, ale moc jsem…ehm… neposlouchala, měla jsem v hlavě důležitější věci, jako třeba střep, že. Třeba že Green day mají novou písničku a tak dál…Určitě to znáte…Ne… Green day jo, ale zbytek trochu ujíždí...
Vezmu si z ledničky dvě nožičky z Dalea párků , ohřeju je na 1000°C( máma měla pravdu, ve vaření jsem opravdu mistr:) a po chvíli už vesele putují do mého vyhládlého žaludku a měkkým čerstvým chlebem, což je divný, protože čerstvý chleba bývá většinou jak cihla.. hlavně, když se peče ráno a večeří se večer...
Kdyby mě viděla máti, asi by mě zabila, úplně slyším ty řečičky tipu:
„ Takhle si zkazíš zažívání, je to šíleně nezdravé,“ a podobně. Tak proč jsi to vůbec kupovala? Pche, neví co je dobrý. I když jablko bych si vzít mohla… a ještě navrch mlíko a třešně... mňam!