Vinar a.s.

Už bojovali několik desítek minut, ale Smrtijedů přibývalo stále víc a víc protože je to HP RPGéčko a kamarádky už nestačily a byly zatlačeny až k oblouku. „Skoč! Skoč! Skoč!“ skandoval lid.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Aitie Přijdete o expy, chachá. elfka, když jí ošetřovala zranění. Na to jako měly čas?
„Musíme vymyslet nějakej plán, ale ti debilové nám to nijak neusnadňujou! Jsou jak sršně!“ uplivla si Aitie a opět začala bojovat stejně jako Engie. Bzzz! *prstem naznačuje kolečka u hlavy*
„Mám plán, ale je to dost nebezpečný!“ Sem s ním! rozkašlala se Sar a vyplivla krev, když ji Engie ošetřovala. Ony se stíhají ošetřovat a ještě u toho mluvit?
„Mluv! Každej plán je vítanej!“ pobídla ji Gnia, která je zrovna chránila. Začínám v tom mít guláš… z autorky kuchařka nebude...
„Musíme risknout skok do oblouku, jinak se z toho nedostanem!“ prohlásila Sarutana rozhodně.

„Seš blázen?! Uhm, musím odpovídat? Je to nebezpečný a nejhorší je, že nevíme co nás bude čekat ne druhý straně!“ odsekla Aitie. A to vadí? Hlavně že MY to víme.
„Jinou možnost nemáme!“ přidala se k Sar Gnialtea.
„Engolskeo! Ty jsi normální ne?“ Ne. otočila se Aitie k podpoře u elfky.
„Ano, jsem normální… :D proč se neudělují Nobelovky za hlášku roku? právě proto vím, že zůstávat na tomto světě s naším trápením je neetické nejen pro nás ale i pro naše okolí! Neetické bylo, že jste se narodily... Copak ty nechceš prožít nějaké dobrodružství? Stejně jednou umřeme… a nemusíme to urychlovat! Já myslela, že právě to dělají. Pojď, Aitie!“ prohlásila Engolskea vážně.
„Musíme jenom skočit do toho oblouku?“ ujišťovala se Aitie.
„Nebude to bolet!“ uklidnila ji Sar. Škoda… jsi si jistá? Já bych si to pojistila, za ten závěs stejně nevidí.
Aitie se usmála a všechny se společně chytly za ruce, což si Smrtijedi vyložili jako vzdání se, a proto je dosti překvapilo, když se otočily a skočily skrz kamenný oblouk. Skrz… a kamenný… chápu. Ale hlavně že je to nebolelo.
Všechny měly prvních několik minut zavřené oči, ale po chvilce je otevřely. To ještě mají oči?
„Vidíte to co já?“ zeptala se Engie, která je jako první otevřela a udiveně se rozhlížela kolem sebe. Po její větě se rozhodly i ostatní otevřít oči a to co uviděly je překvapilo… byly to oči. připadalo jim to, jako by se vznášely ve vesmíru a koukaly všude kolem… všude kolem sebe viděly hvězdné systémy, komety, planetoidy a právě v této chvíli prolétaly pásem asteroidů, které se jim jako zázrakem vyhýbaly. Zázrakem je očaruju, zázrakem vás rozmáznou... Hvězdná brána. Proč autorky musí tak okatě dávat najevo, že jsou chytřejší než ostatní? Nejsou.
„Vidíte to?! Vypadá to, jako kdyby byly ty planety a slunce úplně stejný a vždy je od sebe dělil silnej pás očí asteroidů!“ zamyslela se Gnia. To bude tou trávou, já jí říkala, ať už to nehulí, nekecám!
„Kašli na spojitosti! Vidíte tu úžasnou malou Zemičku?! Vypadá rozkošně!“ rozplývala se Sar. Vidíš tu úžasnou Smrtečku? Vypadá naštvaně!!!
„Zajímalo by mne, kde to vlastně jsme!“ zůstávala v realitě Aitie (Realita je nový blázinec.) a přivedla do ní i ostatní.
„Myslím si, že o tomhle jsem už někdy něco slyšela… ale nedokážu si vybavit co…“ „To je v pořádku, vezmeme si teď prášky, ano?“ řekla Engie. Věčný problém… zvláště u maturity se to hodí.
„Ano, já taky… ve škole! Myslím, že se tomu říká… do prdele No, my tomu sice říkáme cvokhaus, ale když chceš… teď si na to nemůžu vzpomenout!“ řekla naštvaně Sar.
„Hele, už vím! Říká se tomu Mezi-vesmír!“ vyhrkla nadšeně Engolskea po nějaké době. Néééééééé, vážně?
„Jasně! Můžeme se odtud dostat do jakékoli dimenze!“ souhlasila s ní Sar. I do posmrtné?
„V čem to spočívá?“ zeptala se Gnia.
„Spočívá to jednou rukou na tvém krku! v jednom z přírodních zákonů – když někdo udělá rozhodnutí, tak postoupí do další sféry svého života v tom samém vesmíru…“ začala Engie.
„Ale každá akce má svou reakci – vznikne ještě jeden vesmír, který má s tím minulým společnou minulost, ale jinou budoucnost od okamžiku, kdy se tak rozhodl původní člověk, tak jeho kopie se rozhodne přesně naopak. Takto vznikl neuvěřitelný počet vesmírů a nyní se nacházíme v zóně, která nás do jednoho z nich může zavést ovšem nemáme jistotu, že se nějak dostaneme zpátky sem!“ Tohle zřejmě autorka okopírovala z Červeného trpaslíka. Všechno je vždycky zkopírované z Červeného trpaslíka! dořekla to Sarutana.
„Můžeme se dostat kam chceme?“ zajímala se Aitie. Tahle má trošku delší vedení, co?
„Ano!“ přikývla elfka.
„Je možné se dostat do jakéhokoliv času?“ zeptala se nejistě Gnia. Ať je to pravěk, prosím!
„Netuším… ale za zkoušku nic nedáme!“ odvětila Sar.

„Takže se… dá dostat do doby, kdy jsme poznaly kluky?“ Kdy jste poprvé potkaly kluky? Ve školce? vyřkla Aitilkea otázku, která trápila všechny přítelkyně. A nepřekvapila čtenáře.
„Můžeme se o to pokusit! Je překvapit.“ navrhla Sar.
„Fajn! Ale stejně se nám to nepovede. Tak pojďte… první krok bude asi být pospolu!“ vyzvala je Engie a její kamarádky připluly až k ní. Zvedám plachty, zdarec. Seskupily se do kruhu a chytly se za ruce, které jim od sebe o chvilku později začal rvát vítr. A doufám, že urval…
„Jak… může bejt ve vesmíru vítr?!“ nechápala Aitie. Blbost je taky všude.
„Držte se a myslete na svou pravou lásku, popřípadě na někoho velmi blízkého!“ prohlásila elfka a vír z prachových částeček (což úplně rozhodilo fyzikální definice inteligence Země odkud kamarádky pocházely) je unášel směrem k jedné z mnoha Zemí, kterých byl Mezi-vesmír plný. Jé, jdeme si házet!
„Co se stane až budeme padat skrz atmosféru?“ chtěla vědět Aitie. Shoříš… doufám!
„Hlavně na to nemysli!“ pobídla ji Sar a zavřela oči, protože nikdy neměla ráda výšky. Není to ta vysoká? :D
„Tak fajn, atmosféra nebyla nebezpečná, ale co dopad?“ Bude bolet. zakřičela skrz déšť, když byly pod mraky, Aitie.
„Tohle musí mít nějakou zákonitost! Možná, že je nám určeno nějaké místo přistání! Pro blbce je určená ranvej číslo deset. Jen nesmíme myslet na strach!“ prohlásila Gnia a všechny pro jistotu zapomněly, že neumí myslet. zavřely oči a za několik minut bylo kolem nich ticho a klid.
„Otevřela některá z vás oči?“ zeptala se Sar svých kamarádek. „Ty je ještě máš?“
„Ne,“ ozvala se jednolitá odpověď.
„Slyšíte to taky?“ chtěla vědět Gnia, když kolem nich uslyšela podezřelý zvuk. Skřípění brzd…? Americká armáda vyhlásila pohotovost.
„To se mi snad zdá…“ vydechla upírka vzápětí, protože otevřela oči. Jo, byl to tirák…
„Co?“ zajímaly se ostatní, které se stále zdráhaly otevřít oči.
„Rozhlédněte se kolem nás!“ vyhrkla s nadšením Gnia a ostatní to nevydržely, a proto také otevřely oči.
„To je úžasný… vůbec to nevypadá jako ráj Smrtijedů :D:D:D v našem čase!“ prohlásila nadšeně Aitie a podívala se do očí svým kamarádkám, ale zarazila se.
„Tady něco nesedí!“ řekla Aitie.
„Co?“
„Náš vzhled! Vypadáme… zeleně?“
„Jako když jsme nastupovaly do šestého ročníku!“ přerušila Aitilkeu Engie a pozorovala svou kamarádku, která na sobě měla mudlovské oblečení a měla dlouhé kudrnaté hnědé vlasy a skoro neopálený obličej.
„Já mám ty hnusný krátký vlasy?!“ chtěla vědět Sar a vypadala naštvaně první myšlenky bývají vždycky nejzábavnější… a mírně jí zrudly celé tváře, což ale skoro nebylo vidět za jejími pihami, kterými měla posetý celý obličej.
„Jo a já je mám zase vyžehlený! Se divím, že mi nejsou vidět uši!“ řekla Engie a natáčela si na prst jeden pramen vlasů, ale ten stále zůstával rovný.
„Uklidněme se a zamysleme se nad tím, co je zde jinak!“ pobídla je Gnia. Jo, zkus najít deset rozdílů.
„Ty aspoň vypadáš dobře!“ To bude první… prohlédla si její dlouhé hladké černé vlasy Sar.
„Hahaha! První. Hele je teprve půl jedenáctý, proč jsme tady tak brzo?“ chtěla vědět Aitie, které se zdálo divné, že ne nádraží skoro nikdo není.
„Přijely jsme sem předtím dřív, abysme stihly nějaký dobrý místo! Musely jsme totiž opustit Bradavice, aby se to nikomu nezdálo divný! Už se těším na setkání s Moudrým kloboukem!“ On na tebe určitě taky. usmála se elfka.
„Aha… a já s Aitie jsme tady dřív, protože jsme zrovna ten den zdrhaly před Smrtijedama!“ přidala se k ní Gnia. Hmm, aháá.
„Jo a právě jsme se seznámily! Láska na první pohled. Jdeme se zhulit dovnitř, pojďte!“ vybídla je Sar a ostatní ji následovaly do druhého vagonu, v němž si vybraly místo, které jim vyhovovalo. Pod vlakem. Hmm, kde máš provazy?
„Kruci! Měla jsem si vzpomenout na to, jakou měl můj kufr vadu!“ zaklela Aitie, když jí těžké zavazadlo spadlo na nohu.
„Projděte si kufry ať aspoň trochu zjistíme jestli je u nás něco jinak!“ doporučila ostatním Engie a začala se prohrabovat svým kufrem.
„Nic!“ řekly všechny, když si prohrabaly kufry a pohodlně se usadily, aby spolu mohly rozmlouvat. A rozdělaly si k tomu oheň a zapálily dýmku míru… nebo jointa.

Já bych to zkrátila! Prostě je jdem zakopat!